Volba královny krásy gersheimer gersheimer@seznam.cz Z nenávisti k lásce je někdy krátká cesta Jelikož jsem byl loni v říjnu v redakci státní televize teprve elévem se sotva devítiměsíční reportérskou praxí, zpráva, že si mě volá na kobereček sám generální ředitel, mě docela vyděsila. Cestou po dlouhých chodbách monstrózní budovy jsem si dosadil podle mého jediný možný důvod, kterým mohlo být jedině propuštění. Patrně pro nadbytečnost, jelikož žádného přestupku jsem si nebyl vědom. Ale nebylo tomu tak. Po zaklepání se ozvalo hlasité Vstupte! A hned u dveří mi ředitel potřásl rukou a posadili jsme se do křesel. Řekl mi, že má o mé práci výborné reference a zeptal se, zda trpím stydlivostí nebo nervozitou a zda se cítím na náročnou práci, která mě může vmžiku proslavit. Ne, že bych si tím byl tak úplně jist, ale popřel jsem to první a potvrdil to druhé. Hned poté na mě vybalil, že chce, abych uváděl v přímém přenosu dubnovou finálovou volbu Miss republiky. Narovinu mi sdělil, že spousta známých televizních tváří mu to již odmítla. Brzy jsem pochopil, proč mi to říká skoro s půlročním předstihem. Budu si totiž muset nejen připravit své vystoupení minutu od minuty, ale připravit se i na všechna eventuální selhání a hlavně vejít v kontakt se všemi uchazečkami a zjistit si o nich všechno, co by mohlo diváky zaujmout, a podle okolností to vybalit v zájmu vyplnění mezer v přímém přenosu naostro. Na své staré pracoviště jsem skoro přestal docházet, jelikož práce s přípravou volby Miss bylo opravdu nad hlavu. V prosinci proběhly krajská kola, z nichž postupují vždy první dvě účastnice do finálového kola. Jelikož má naše země celkem devět krajů, čekalo mne kontaktování osmnácti krasavic či jejich rodičů, chlapců nebo známých, od kterých jsem se snažil vytahat nejen informace, ale i vyslovené drby o jednotlivých finalistkách. Několikrát se mi podařilo smluvit si schůzku přímo s dotyčnou, a byla to opravdu muka obraznosti, neboť dívky si dobře uvědomovaly, že jako moderátor volby mohu každé z nich do značné míry zlepšit nebo pokazit naděje. Dalo děsivou práci udržet si ode všech profesionální odstup. Všechny byly opravdu přenádherné, urostlé a štíhlé a předcházely si mne tak, až jsem si nebyl jist, zda sním či bdím. Myslel jsem na ně pořád, a tak se stalo, že jsem přišel i o svou dosavadní dívku, u které na to konto vypukly záchvaty žárlivosti. Byl jsem ale odhodlán tu práci dokončit. Jistý problém byl, že se dívky snažily stylizovat v co nejlepším světle, a tak informace, co jsem o nich měl, se podobaly jako vejce vejci. Nejdéle mi jejich zjišťování trvalo u vítězky z Jižní Moravy, jménem Veronika. Byla nakonec jedinou, se kterou jsem se před volbou neviděl osobně, což mne mrzelo, protože jsem cítil, že snad právě jí bych mezi vší nádherou bůhvíproč dal na první místo. I z fotografie bylo znát jakési zvláštní kouzlo její duše, zvláštní něha, co jí vyzařovala z obličeje. Byla z Mikulova až u rakouských hranic, studovala druhý rok geologii v Brně a i jinak byla na roztrhání – hrála volejbal, vedla oddíl skautek, byla cvičitelkou aerobiku a kdoví co ještě. Nikdy jsem jí nezastihl doma. Ptal jsem se na ní rodičů, sousedů, spolužáků z místního gymnázia i dalších, všichni ji popisovali jako milou, veselou, hodnou, obětavou dívku, dokonalého andílka. Ve snaze zjistit něco konkrétnějšího jsem se zeptal jejích rodičů, zda má Veronika nějakého chlapce, a dozvěděl se, že měla, ale před dvěma měsíci spolu přestali nejen chodit, ale i mluvit a že on se jim teď zcela vyhýbá. Vzal jsem si proto jeho adresu, byl ze sousední vesnice, a hned ho navštívil. Nechtěl se mnou vůbec mluvit, ale po troše přesvědčování a alkoholu mi vyklopil něco, co mne opravdu překvapilo a co se opravdu mohlo hodit. Přiblížil se den D. Už tři neděle před ním jsem na akci myslel osmnáct hodin denně a nazpaměť cvičil všechny podrobnosti přenosu. Jedná se o dvě kola,v prvním je po úvodním představení všech soutěžících a krátké přehlídce v plavkách vybrána polovina uchazeček k postupu do druhého kola, kde pokračují soutěží volné tvořivosti (zpravidla zpěv či tanec), přehlídkou ve večerních šatech a také mají necelou minutu na to, aby se nějak uvedly samy, co umí, dělají, čím chtějí být atd. Pak už porota hlasuje naostro za zavřenými dveřmi. Složení poroty je tajné, neřekli ho ani mně, ale z náhodných setkání v zákulisí vím, že jsou to samí chlapi, co jsou sice při penězích, ale rozhodně bych je nechtěl potkat v noci v lese. Někteří jsou zjevní homosexuálové. V prvním kole se nestalo nic neočekávaného, některé dívky projevily při představování buď extrémní trému, nebo extrémní nedostatek inteligence, ale to zřejmě nebylo pro komisi rozhodující. Potěšilo mne, že Veronika, kterou jsem tajně preferoval, do druhého kola postoupila, ačkoli neprojevila ani první, ani to druhé. Veronice zůstalo z prvního kola nejvyšší číslo 18, a tak její přehlídka volné tvořivosti vyšla až na závěr. Po nudných tanečních kreacích a klavírních etudách to bylo opravdu osvěžení. Vlétla na scénu jako raketa a předvedla nejrychlejší aerobikovou sestavu, jakou jsem kdy viděl. Salta a kliky s výskokem, otočky kolem tří os, zkrátka pastva pro každé nezaujaté oko. A ta postava! Veronika byla o něco vyšší než její konkurentky a i na mne s mými 178 centimetry hleděla kousek svrchu. Štíhlá, ale ne hubená, zelené oči, dlouhé rovné kaštanové vlasy, rovná ramena, dlouhatánské nohy a silné, vypracované ruce, žádný tuk mimo míst, kde má být a jediný pohled na ní ji odlišil od ostatních krasavic tím, že její postavu nešlo v žádném případě označit za měkkou či dětskou. Když sestavu dokončila, ani nevzdychla a nebyla vidět ani kapka potu. V ten okamžik byla očividně horkou favoritkou. Přehlídka ve večerních šatech jí to ovšem mohla trochu pokazit, byla-li porota pozorná tak jako já. Očividně jí totiž tlačily střevíčky a vypadalo to, že ve vysokých podpatcích jde poprvé v životě. Několikrát i klopýtla. Když byla přehlídka u konce, nastoupily nyní na výsost vynervované dívky k tomu, aby převážně jen oddrmolily svůj naučený proslov o sobě na jednu minutu. Dobře věděly, že jse o poslední šanci, jak zlepšit svoje vyhlídky, přesto se proslovy od sebe téměř nelišily a tady přišla chvíle i pro mne, abych dal k lepšímu to, co jsem si zjistil sám jiných zdrojů a počkal, jak na to budou dívky reagovat. Většinou pro vlastnosti, co jsem už zmínil, nereagovaly vůbec nijak nebo jen koktáním. Až přišla na řadu poslední Veronika. Tichým a naprosto klidným hlasem s úsměvem začala: „Ne, že bych ráda netancovala, necestovala a nepoznávala zajímavé lidi jako ty přede mnou. Nejde mi ale jenom o tohle. Chci být opravdu prospěšná a ještě k tomu nechci mít tuctový a monotónní život v omezeném světě, jaký nabízí profese modelky. Odjakživa mě zajímalo všechno, co nějak souviselo s přírodou. Ke studiu jsem si nakonec vybrala geologii, chci hledat a nacházet užitečné nerosty třebas v těch nejodlehlejších místech. Na příští rok jsem získala stáž na Urale, kde je pořád co objevovat. A jsou tam i přírodní podmínky, které člověka prověří ze všech stran a prozradí, co v něm doopravdy je". Nastalo ticho veliké, které trochu zarazilo i mne. Ale já nervozitou moc netrpím, měl jsem před sebou kandidátku, kterou jsem tajně preferoval a chtěl ji dle svých možností pomoci. Do mikrofonu jsem řekl: „Vidíme, že Veronika je nejen krásná, ale i cílevědomá a statečná dívka. Ale já o ní mohu prozradit ještě něco mnohem zajímavějšího." Veronika nepatrně ztuhla, ale já to přičítal tomu, že je stále v nepohodlné večerní róbě a tlačících lodičkách. „Od jejího okolí jsem se dozvěděl, že Veronika vyniká i naprosto neobvyklou fyzickou silou – jak je to, Veroniko?" Byla ode mne asi na dva kroky a byť jí úsměv z tváře nezmizel, uslyšel jsem slabé zaskřípění zubů. Pochopil jsem, že jsem zmínil něco, co jsem neměl – jenže bylo to venku a už s tím nic nenadělám. „Můžete to nějak předvést?" Veronika beze slova udělala ty dva kroky ke mně a sevřela mi jednou rukou opasek a druhou límec. Bez trhnutí, naprosto plynulým pohybem mě zvedla do vzduchu a pak přetočila ruce křížem, takže jsem se octl hlavou dolů. Ještě než jsem si sesumíroval, co se se mnou děje, uslyšel jsem slova určená jenom mě, doslova drcená mezi zuby: „Blbče, nenávidím tě. Zničil jsi mi celý život, víš o tom? Vrátím ti to tak, že budeš litovat až do smrti!". A pak se mnou znovu otočila ve vzduchu, přehmátla, uchopila mě jednou rukou za nohu pod kolenem a druhou náhle pustila límec. Narazil jsem tváří do země a hned nato mě uchopila druhou rukou pod druhým kolenem a po dvojím zhoupnutí prudce vyhodila do výše. Tak dobře jsem to zas nevnímal, ale letěl jsem snad až pod strop haly, který se nacházel ve dvanáctimetrové výšce. Taky jsem udělal několik přemetů a ztratil pojem, kde je nahoře a kde dole. Čekal jsem, že mne dopad rozbije na třísky, ale těsně předtím jako by se mi obě ruce dostaly do svěráku a pád se ztlumil. Veronika mě pak jediným trhnutím postavila na nohy, ale nebylo mi to nic platné, protože závrať mne přemohla a sesypal jsem se na zem, Veronice k nohám, jako pytel smetí. Pak jsem si uvědomil, že jsem ztratil mikrofon, ale produkční mne zachránil tím, že dal dívkám pokyn k odchodu do zákulisí a na pódium vpustil nějakou rapovou skupinu, která už podle programu provedla závěrečnou vložku, zatímco se porota radila o konečném pořadí. Vlastně tím mé povinnosti skončily, protože uvedení konečného pořadí už bylo na slavnějších osobnostech a vůbec jsem jim to nezáviděl. Odešel jsem do salonku v zákulisí, kde mi všichni kolegové a nadřízení včetně generálního ředitele gratulovali k perfektnímu výkonu a vtipkovali na účet Veroniky, ale mě bylo hůř a hůř v srdci. Uvědomil jsem si, co jsem jí způsobil a strašně mě to mrzelo. Jako ve snách jsem se dodíval na monitoru na vyhlášení výsledků. Veronika nevyhrála. Kdoví, co na ní komu z poroty vadilo, ale skončila třetí. Vyhrála ale v nezávislém hlasování diváků zvláštní cenu sympatie – sportovní motorku. Stále duchem nepřítomen jsem hned po ceremoniálu vyběhl na parkoviště ke svému už staršímu mercedesu kombi. Obcházel jsem ho kolem dokola a nedovedl se rozhodnout, zda co nejrychleji zmizet a pokusit se zapomenout, nebo zda se mám pokusit najít Veroniku a nějak se jí omluvit. Nevím, jak dlouho jsem se tam tak točil. Mezitím nastal masový odjezd diváků, až bylo parkoviště skoro prázdné. Opřel jsem se o vůz a tupě hleděl přes střechu. To, že za mnou někdo stojí, jsem spíš vycítil než uslyšel. Nebyl to nikdo jiný než Veronika, už ve sportovních botách a teplákové soupravě. Dívala se na mně stejně prázdným pohledem jako já na ni a neřekla ani slovo. Chvíli jsme tam asi tak stáli, a pak jsem sklopil hlavu a spustil: „Vím, Veroniko, co jsem způsobil. To, že si tě kdekdo ode dneška bude pamatovat jen jako „tu silačku", pomine všechny tvoje přednosti a bude se tě spíš bát nebo se ti vyhýbat. Taky tě možná budou pronásledovat všelijací úchylové, zničí tvojí pověst v malém městě a zapletou tě do pomluv. Ať přijdeš kamkoliv, pověst tě předeběhne a málokdo se k tobě bude chovat přirozeně. O soukromí ani nemluvím. Nevím, co bych mohl říct na svou omluvu. Nemyslel jsem na to, jsem prostě pitomec. Chápu, že mi nemůžeš odpustit a nebudu ti bránit v ničem, co budeš chtít udělat, abys mi to vrátila. Jen chci říct, že udělám cokoliv, co budeš chtít, abych se pokusil aspoň něco napravit. Je mi to moc líto". Mlčela. Pak řekla: „Ještě nikdy jsem nikomu neublížila. Ale ještě nikdy jsem nebyla na nikoho tak naštvaná jako teď. Je dobře, že víš, co jsi zavinil. Přijela jsem sama vlakem a motorku neumím řídit. Co kdybys mě teď svezl k rodičům?" Bylo to sice přes celou Moravu /finále bylo v lázeňské hale v Jeseníku/, ale nevadilo mi to, stejně by mě čekala dlouhá cesta. Naložil jsem její motorku, nastartoval a vyjeli jsme. Seděla vedle mne a mlčela, neměl jsem odvahu promluvit nebo se podívat, jak se tváří. Jelikož bylo po půlnoci, bylo všude prázdno. Při sjezdu serpentinami z Červenohorského sedla se mi ale náhle před světly auta za zatáčkou vynořilo auto napůl v příkopě a uprostřed silnice leželo tělo. Dupnul jsem na brzdy a zastavil na poslední chvíli. Vyskočil jsem z auta a sklonil se k nešťastníkovi, který se svíjel a byl celý od krve. Klapnutí dveří za mnou mi prozradilo, že vystoupila i Veronika. Že něco není v pořádku, jsem si uvědomil až příliš pozdě. Narovnal jsem se a stál jsem uprostřed půlkruhu čtyř zarostlých tváří. Dva či tři měli v rukou dlouhé nože. "Zraněný" s chechotem vstal, oklepal se a podíval se kamsi za mne, kde jsem tušil Veroniku. I ostatní se tam ohlédli. "Šumire, šumire", zaznělo několikrát a ve mě by se v tu chvíli krve nedořezal. To slovo znám. Je to albánsky a znamená to "nádherná" nebo "překrásná". Vím to, protože jsem v Albánii před pár lety byl a tohle slovo často používal při ocenění místní přírody. Došlo mi i to ostatní - v Albánii nejezdí skoro nic než mercedesy a většina z nich má stále německou nebo rakouskou značku. Tím je jasné, že je Albánci rozhodně nekupují z fabriky. Můj mercedes sice zdaleka není nový, ale není to na první pohled znát. Tak ho chtěli. Jenže "zraněný", metrákový hromotluk, který byl podle všeho vůdcem bandy, si vyměnil s ostatními několik pohledů a ti mu odpověděli oplzlými posunky, ze kterých jsem pochopil, že jim jde teď už spíš o Veroniku. Ohlédl jsem se po ní a z jejího pohledu jsem poznal, že i ona pochopila vše. A když jsem se otočil zpět k vůdci, který stál dva tři kroky ode mne, zíral jsem přímo do hlavně pistole. Nemusím zdůrazňovat, že to bylo poprvé v životě a že jsem zoufale nevěděl, co dělat. Navzdory tomu, jaký díl zabírá černá kronika v televizi nebo v novinách, je naše země v podstatě idylický kout světa. Do jakého nebezpečí jsem za svých necelých třicet let přišel? Kdy jsem naposled měl možnost osvědčit odvahu? Když jsem po všem vzpomínal, kdy jsem se naposled rval, dospěl jsem k závěru, že snad ve dvanácti letech ve škole. Bylo jasné, že mě budou chtít odstranit dřív, než se vrhnou na Veroniku a věděl jsem, že pro některé Albánce, zejména ty z Kosova, má lidský život cenu menší než cigareta. Už to vypadalo, že stiskne kohoutek, ale pak si uvědomil, že nemá nataženo, a zdvihl palec, aby to napravil. Byla to moje poslední šance a já se rozhodl jí využít. Nejsem třasořitka, ale ani zvlášť aktivní sportovec. Hrával jsem kdysi ragby, a i když od rozpadu našeho mužstva uplynuly už víc než tři roky, pamatoval jsem si, jaký účinek má zásah skokem "rybičkou". Nejúčinnější je zasáhnout ramenem poslední dvě žebra, co nejsou spojená s hrudní kostí. To tomu druhému vyrazí dech, ať má svaly jaké chce, a pěknou chvíli se kroutí a svíjí na zemi. Sám jsem to takhle kolikrát schytal. Zatímco Albánec natahoval úderník, takže na mne hlaveň na okamžik nemířila, přikrčil jsem se a ze vší síly se odrazil nohama. Zásah ramenem mi vyšel skoro ideálně, ale na ruku s pistolí jsem nedosáhl. Zkroutil se a spustil ruku, zatímco já dopadl naplocho na asfalt silnice. Překulil jsem se právě v momentě, kdy pistole spustila do země a odražená kulka mi zabzučela kolem ucha. V zoufalství jsem uchopil ruku s pistolí a trhl. Pistoli sice upustil, ale současně se na mne zřítil a vyrazil mi dech. Pistole skončila pod mými zády a bolestivě do nich tlačila. Ani on na tom nebyl s dechem a vědomím nejlépe. V zoufalé snaze využít pochybné momentální převahy jsem uchopil jeho tlustý krk a vložil všechnu sílu do škrtícího sevření. Zmítal se jako šílenec a mlátil mne pěstmi jako balvany, ale nemohl se pořádně rozmáchnout a to mě zachránilo. Vrazil jsem mu palce po stranách hrtanu a držel se jako klíště, i když jeho váha zabraňovala i mě se nadechnout. Trvalo to snad věčnost. Dodnes se mi to zdá jako zázrak, ale jako první došel dech jemu. Když už ležel bezvládně, začal jsem se zmítat zase já, abych se uvolnil zpod jeho těla. Když jsem konečně nabral trochu vzduchu do plic, dělaly se mi mžitky před očima a boty druhého Albánce jsem uviděl na poslední chvíli. Dvakrát mě kopl do hlavy a do ramen a pak ho napadlo něco lepšího. Vyskočil do vzduchu a chtěl mi rozdupnout krk nebo hlavu. Viděl jsem jen zvětšující se zablácené podrážky jeho bot a zavřel oči před smrtícím nárazem. Nepřišel. Během toho všeho jsem prakticky nevnímal zvukovou kulisu zápasu ani plynutí času. Zdálo se mi, že už tam ležim hodinu a pistole byla stále pode mnou. Probral jsem se k životu až ve chvíli, kdy se tělo vůdce bandy zvedlo z mého a já se mohl konečně pořádně nadechnout a vrátily se mi i ostatní smysly. Tak jsem uviděl, jak se nade mnou sklání Veroničina hezoučká tvářička. "Není ti nic?" zeptala se. "Snad nic", odpověděl jsem. "Jen mě bolí hlava, jak mě ten druhý kopl". "Promiň, právě toho jsem si všimla pozdě. Ale ukopla jsem ti ho od hlavy dřív, než na tebe dupnul". "Cože??" vyjekl jsem, když mi to došlo. "Co je s těmi ostatními čtyřmi?" zeptal jsem se. Veronika mě něžně zvedla ze země a postavila na nohy. Pak mě chytla pod ramenem, abych zase neupadl, a ukázala za stále svítící mercedes. Pár těl se tam svíjelo na hromadě a mnohohlasně úpělo. "Sedm, ve skutečnosti, včetně toho šéfa, co jsi ho dostal ty. Další dva dorazili potom, stáli původně o kus dál a dávali avízo, že jede auto, o které stojí. Naskládala jsem je támhle do příkopu", dodala nevzrušeně. "Kdyby ses zajímal o to, jak jim je, mají dohromady zlomeno asi dvacet žeber, dvě tři ruce a hlavně klíční kosti, nic co by nešlo spravit." Vzala ze země pistoli a vystřílela do vzduchu zásobník. Pak ji hodila na hromadu těl, takže dopadla na hlavu vůdci gangu. "Cítíš se na další jízdu?", zeptala se. Otvíral jsem ústa stále víc a víc. Pak jsem si uvědomil otázku a kývl. "Jak se vlastně jmenuješ, pane reportére?" pokračovala jaksi hravým tónem. "Já jsem Pavel", řekl jsem, stále nejistě. Otočila si mne, uchopila mi hlavu lehce z obou stran a podívala se mi do očí. "Výborně, Pavle, chci, abys věděl tohle: Možná se na tebe pořád trošku zlobím. Ale vážím si toho, cos udělal. Kdyby to neznělo tak trapně, v dnešní době, řekla bych, že jsi hrdina. Proti pistoli nikdo nic nezmůže a tys to přesto zkusil. Kdybys to neudělal, jsme mrtví oba. Děkuju ti". A následoval nejdelší polibek mého života. "Tak snad abysme šli", přerušila to nakonec. Došli jsme k autu, nasedli a rozjeli se. Veronika z mobilu zavolala policii, že z jedoucího auta pozorovala tam a tam rvačku nějakých cizinců, kde se navíc i trochu střílelo. "Docela ráda bych viděla, jak to vysvětlí," uchechtla se. "Oni toho budou mít k vysvětlení víc", odpověděl jsem s porozuměním. "Hlavně to, jak se sem vůbec z té Albánie dostali." "Jo, a co se stalo s tím vůdcem s pistolí?" zeptal jsem se ještě. "Neboj, nemáš ho na svědomí. Když jsem ho z tebe zvedla, byl trochu modrej, ale po profackování začal zase sípat. Jo, a kde jsi přišel na ten nápad takhle skočit?" "Hrával jsem ragby", odpověděl jsem. "Tak to máš dobrou průpravu", zasmála se. "Já se dokonce prala úplně poprvé v životě. Nebylo to ale zas tak těžké, úplně jim scházela koordinace pohybů. Asi měli upito. Snad mě to nakonec nezačne bavit...?" A tak jsme jeli po ztichlých nočních okreskách dál a dál. Zavzpomínal jsem na zmatené vyprávění jejího bývalého přítele, náhodou také Pavla, který mě na tu nešťastnou okolnost navedl a prohodil: "Doufám, že ještě nepíchneme". Usmála se. Byla to narážka na událost, která vedla k jejich rozchodu. "Věděla bych, jak na to. Ty bys určitě neutekl, že ne?" Bylo to v kostce takhle: Veronika s tím druhým Pavlem spolu chodili už víc než rok. On byl počítačový technik, měl služební auto a telefon, a když mu zavolali, jel na udanou adresu spravovat. Jednou se ale zdrželi někde spolu, zatímco Pavlův šéf zoufale volal, že jeden z jeho nejdůležitějších zákazníků má problém, se kterým si neví rady. Sídlil v malém městě dost daleko od místa, kde zrovna byli a tak Pavel musel naskočit do auta a nejvyšší rychlostí vyrazili za prací. Veroniku vzal s sebou. Co čert nechtěl, píchnul zrovna uprostřed polí desítky kilometrů od cíle a bez signálu. Měl sice rezervu, ale ne zdvihák a tak začal propadat zoufalství a Veronika se rozhodla pomoci. Nadzvedla mu předek auta, aby mohl vyměnit kolo. Možná udělala chybu tím, že aby neuvedla přítele do šoku či rozpaků, uvedla to tak, že zná jedno kouzlo a... Dosáhla tím pravého opaku. Někde jsou u nás lidi pořád neuvěřitelně pověrčiví. Pavel s ní od toho okamžiku nepromluvil a třásl se jako osikový list. Ani nebyl schopen vyměnit to kolo, musela auto podložit kameny a provést to sama. Pak se zas rozjeli a Pavel celou cestu dával pozor, aby se jí nedotkl. Když se ho pokusila konejšit, odtáhl se v hrůze tak, že málem havarovali. Když dojeli na místo, Veronika radši vystoupila a dorazila domů jako hromádka neštěstí stopem. Na její volání pak už neodpovídal, dával se zapírat a na ulici jí obcházel obloukem. Ještě že mlčel a nepomluvil ji jako čarodějnici... Ještě jsem jednou zavedl řeč na její simultánku s ostatními Albánci, kterou jsem nemohl sledovat. "Klíčem ke všemu je ta klíční kost, to už jsem se zmínila", vysvětlila mi na závěr věcného a stručného popisu, občas prokládaného zvonivým dívčím smíchem. "Víš, když někdy budeš stát proti někomu, kdo může být silnější než ty, a nebudeš si už vědět rady, zkus se rozmáchnout odshora a praštit ho mezi krk a rameno. Klíční kost je krytá svaly jen málo a je dost křehká. Když se ti povede mu jí zlomit, má příslušnou ruku úplně paralyzovanou a ani tou druhou si nepomůže. Když jí bude chtít zvednout nad úroveň prsou, je to taky bolest na omdlení. Jestli ti nejsem už protivná tím, že tě jako takhle poučuju, nemusíš cvičit sílu ani bojovou techniku. Postřeh a rychlost jsou víc k užitku, tak to vidím já", ukončila to. Nedovolil bych si to zapomenout. Táhlo na půl třetí, když jsme dorazili do Mikulova. Veronika mi nabídla, ať u nich přespím, a i když jsem chvíli vzdoroval, nechal jsem se zlákat. Snažili jsme se chovat tiše, ale její rodiče se přesto vzbudili. "To jsme šťastní, že tě máme doma, holčičko", ozvala se matka. "Strašně jsme ti drželi palce". "A kdo je to s tebou? Snad to není ten, co na tebe prásknul tvoje největší tajemství?" zeptal se otec s hrozbou v hlase. Díval jsem se do země, ale Veronika se ozvala: "Je to on, ale nebojte se, už jsem mu to odpustila. On už to totiž mnohonásobně napravil. Ráno vám to podrobně vysvětlím. Ale teď jsem opravdu straaaaašně unavená". Zívla. "Musím ještě do sprchy", dodala. "Co kdybysme tam pro urychlení vlezli současně?" Jak bych mohl odmítnout? A tak jsem měl příležitost znovu vidět tu dokonalou sportovní postavu, tentokrát se vším všudy včetně nádherně vzpřímených bradavek a světlé čupřinky v klíně. Je to ale něco, co se slovy nedá vypsat. Mohl bych na ní hledět celé dny a neodtrhl bych zrak. Stejně jsem ale nechápal, kde se v ní bere ta síla, protože na rukou ani nikde jinde nebyly vidět žádné přehnané svaly. Namydlila mě a přísně posoudila, kde ujdu a kde bych potřeboval víc cvičit. V tu chvíli jsme oba věděli, že se hned od pondělí vrhnu na příslušná cvičení jako blázen. Pak mě nechala jezdit s houbou po jejích líbezných křivkách, ale současně stáhla vodu na ledovou, že to prý má mejradši nejen ona, ale i všichni správní sportovci. Byl to jasný náznak a nezbylo než ho respektovat (přetrpět). Pak už jsme se jen vysušili a ona mne zničehonic chytla do medvědího objetí, zvedla a donesla do postele. "Máme jen jednu, tak se tam musíme nacpat oba, hihihi". Vyjádřil jsem žertem obavu, aby mne snad ve spánku nedopatřením nerozmáčkla, a zahihňala se znovu. Pak už jsme oba upadli po tak vyčerpávajícím dni současně do hlubokého spánku. Všechno jsem si uvědomil až vlastně ráno, když jsem ležel na boku s tváří přikrytou Veroničinými voňavými kaštanovými vlasy a obemknut jejími pevnými ale hebkými pažemi a nohama, do hrudníku mne tlačily její bradavky a nádherně hřály. Bylo to nejkrásnější probuzení mého života, kdybych žil do sta let, nezapomenu na žádný detail. Probudila se chvíli po mně a uvítala mě v novém dni polibkem. Bylo už skoro poledne, a tak nás brzy její maminka zavolala k obědu. Při něm Veronika podrobně vylíčila, co nás potkalo. Rodiče to ani v nejmenším nepřekvapilo. Jak jsem zjistil, o Veroničině zvláštním talentu, který se projevil poprvé asi v jedenácti letech, věděli jen rodiče a starší bratr a zatím ho úspěšně drželi v tajnosti. "Teď je to venku. Ale co, rok budu na Urale a za ten čas se určitě na všechno zapomene", odpustila mi definitivně Veronika. Kvečeru jsem ji odvezl do Brna, kde měla kolej a nemohli jsme se stále rozloučit. Cestu zpět do Prahy jsem absolvoval skoro v slzách, ale nebyl to naštěstí konec. Už v úterý mne čekal na záznamníku vzkaz, že mám být v sobotu v Mikulově, jinak že si pro mne dojede a donese mě tam. Byl namluven tím nejsladším hlasem, jaký jsem kdy slyšel. To se ví, že jsem poslechl. Už od té doby uplynulo čtvrt roku a byť cestování do Mikulova nebo do Brna každý víkend je namáhavé, jsem šťastný. Čeká mne pomalu příprava na příští finále Miss republiky, ale vyhádal jsem si na srpen a září dvouměsíční neplacené volno. Kam pojedu? Na Ural, za ní, kam jinam. Hrdina určitě nejsem, ale s Veronikou bych se nebál ani do pekla, to mi věřte. Comments welcome. Gersheimer