Nezvaná návštěva By EagerVictim (in Czech) 13-year-old niece overpowers her adult uncle in front of her friends and video-camera, then her 10-year-old friend beats him in squat contest Otevřel jsem dveře. Proti světlu z chodby se rýsovala dlouhovlasá postava mé neteře Zdenky a menší postavičky jejích kamarádek Petry a Věrky. Pozdravil jsem a nechal je vejít. Na nic jsem se neptal – kdybyste znali Zdenku tak jako já, nejednali byste jinak. Zdenička má 13 let, je o půl hlavy menší než já (155 cm), váží kolem 50 kg. Má dlouhé světlé vlasy, kulatý slovanský obličej s modrýma očima, a ještě něco… Znám ji od mala, často jsem ji i s jejím mladším bratříčkem hlídal, uspával a vypravoval je do školy a do školky, takže jsem byl bohužel taky první, kdo objevil, jakým talentem ji příroda obdařila. Petra je stejně stará jako Zdenka, ale mnohem menší a křehčí. Vypadá vedle ní skoro jako dcera, dokud nepromluví – má na svůj věk legračně dospělý chraptivý hlas, trochu jako barová zpěvačka o půl čtvrté ráno. Věrka, její 10-letá sestra, je skoro stejně velká jako ona, a podobně jako Zdenka spíš sportovního typu. Petry a Věrky jsem si moc nevšiml, protože moji pozornost upoutalo Zdenčino oblečení. Měla minisukni a takové to něco, co nosí cvičitelky aerobiku – těsné tričko bez rukávů, které odhaluje břicho. Vypadala úžasně a nebezpečně. Něco zvláštního jsem si se zpožděním přece jen uvědomil – ten podivný předmět, který Věrka nesla v rukou, vypadal jako videokamera. Všechny tři špitající si holky vešly do kuchyně, a bavily se, jako bych tam nebyl. Potřásl jsem hlavou, abych se probral ze zamyšlení a chystal jsem se vrátit k rozdělané práci, když na mě Zdenka zavolala, abych přišel. Dívky mezi tím uklidily kuchyňský stůl, stáhly z něj ubrus, posadily se každá na jednu stranu. Místo naproti Zdence bylo volné, Věrka zabírala zkusmo videokamerou prázdný stůl. Začínalo mi svítat, o co půjde a instinktivně jsem zacouval. Zdenčin hlásek poněkud zhrubl. „Pojď sem, nebo si pro tebe dojdu! Tak je to správné. Sedni si a připrav se." Pak se obrátila k Věrce. „Natočíš tři zápasy. Jeden normální, druhý, kdy se nebudu držet levou rukou stolu, a třetí jednou rukou proti dvěma." Položila loket na stůl a kývnutím mě vybídla k témuž. Svěsil jsem hlavu. Tak přece. Moje naděje, že zahanbující skutečnost, že má třináctiletá neteř mě přepere kdykoli a jakkoli se jí zachce, zůstane mezi námi, právě zhasla. Odevzdaně jsem položil loket na stůl a sevřel dívčí dlaň. Na videokameře se rozsvítila kontrolka nahrávání. Petra se vzrušeně naklonila dopředu a odpočítala: „tři, dva, jedna … start!" Nejprve se nestalo nic. Přitlačil jsem, a Zdenčina ruka se zvolna začala poddávat. Srdce mi poskočilo bláznivou nadějí. Kradmo jsem pohlédl na Zdenku – seděla úplně klidně a na tváři jí pohrával sladký úsměv. Na půl cesty k vítězství se můj postup zastavil. Bez zjevného úsilí Zdenka vrátila mou ruku do neutrální polohy a pak do půlky na druhou stranu. Zvýšil jsem úsilí, znovu získal výhodu, a pak se můj postup zase zastavil. To už jsem vynakládal všechny síly. Zrudl jsem ve tváři, stiskl zuby, ruka se mi začínala třást, z hrdla se občas vydraly podivné zvuky. To bylo už pro Zdenku příliš. Rozesmála se na celé kolo a jedním rázem přitlačila mou ruku ke stolu. Pustila ji, a vytírala si slzy smíchu z očí. „Panebože, Pavlíčku, ty jsi srandovní," řekla, když se konečně uklidnila. Pak se otočila k videokameře. „Dáme chlapečkovi druhou šanci. Tentokrát mu necháme výhodu." řekla. Levou ruku si dala za záda a položila pravý loket na stůl. Tentokrát držela dobrou půlminutu ruku nehybně, a pak mě znovu nezadržitelně přetlačila. „Nepomohlo to? Tak naposledy. Tentokrát můžeš použít obě ruce," řekla. Levou ruku nechala za zády. Sevřel jsem její dlaň pravou rukou, na ni položil levou, a začal ze všech sil tlačit oběma rukama. Tentokrát, zdálo se, musela vynaložit trochu úsilí, konec však byl stejně nevyhnutelný jako před tím. Zdenka přitlačila obě mé ruce na stůl a tentokrát je pevně přitlačila k desce stolu. Vzlykl jsem bolestí. Zdenka se znovu otočila ke kameře, představila se, řekla své míry a váhy, a dodala: „A teď ty, slabochu, řekni, jak se jmenuješ, kolik máš roků, kolik měříš a vážíš, a kdo je podle tebe silnější, kluci nebo holky!" Poslechl jsem. „Jmenuji se Pavel, mám 31, měřím 170 cm, vážím 81 kg a myslím si, že silnější jsou … HOLKYYY!!" Poslední slovo jsem vykřikl, protože právě v té chvíli Zdenka pravou rukou bolestivě přitlačila obě moje ruce ke stolu. Pak spokojeně kývla na Věrku, aby zastavila videokameru. Petra byla viditelně vzrušená tak, že už nevydržela na židli. Přiběhla k Zdence, začala jí hladit a tisknout paže a nohy, a vykřikovala: „To je boží, Zdenko, ty jsi opravdu mnohem silnější než tvůj strejda! Ukaž nám ještě něco, prosím, prosím!" „Tak dobře," nechala se obměkčit Zdenka. „Pojďte do obývacího pokoje!" Když jsem zůstal sedět, dodala výhružně: „Pro tebe to taky platí, chlapečku! Pohni zadkem, nebo bude zle!" Netřeba dodávat, že jsem vyskočil na nohy a šel za nimi. Zdálo se, že se dnešní odpoledne mění v noční můru. A taky že ano. V následujících minutách předvedla Zdenka na kameru celý svůj repertoár a obohatila ho o pár nových kousků. Nasadila mi jeden za druhým všechny možné zápasnické chvaty a každý z nich držela tak dlouho, až bylo jasné, že se z něj nedostanu. Pak nechala mě, abych ji některé chvaty nasadil, a pak se z nich dostala s ponižující lehkostí. Na konec si mě přehodila přes ramena a roztočila ve vzduchu. Když mě postavila na zem, točila se mi hlava tak, že jsem neudržel rovnováhu a spadl na zem. Zdenka přišla ke mně, obrátila mě na záda a udělala na kameru pár závěrečných vítězných póz. Světélko na videokameře zhaslo, Zdenka poodešla, ale já zůstal ležet, ponížený, vyčerpaný a neschopný pohybu. Petra začala Zdence něco šeptat do ucha. Zdenka se tvářila nerozhodně, a pak zavrtěla hlavou. Petra šeptala ještě vzrušeněji, takže jsem pár slov zaslechl. Probralo mě to. Šlo o poslední soutěž – pokud bych prohrál, měl jsem všem holkám políbit nohy a zadek, a pak se svlíknout do naha a zatančit – to všechno před kamerou. Zvedl jsem se a řekl zcela neutrálním hlasem: „Pokud tohle natočíte, tak půjdu sedět na 20 let. Nikdo neuvěří, že jste mě k tomu donutily." Zdenka zauvažovala, a pak přikývla. Petra zklamaně mávla rukou. Zdenka pak dodala: „No ale bez kamery…" Pak se otočila ke mně: „Máš půl hodiny na odpočinek. Pak budete soutěžit s Věrkou. Věrka si mě posadí na ramena, ty vezmeš na ramena Petru, a budete oba dělat dřepy. Kdo jich udělá víc, vyhrává. Co uděláš, když prohraješ, jsi slyšel." „A když vyhraju?" zeptal jsem se. Za takových podmínek přeci nemůžu prohrát! Věrka má 10 roků, možná 35 kilo, a Petra je přitom mnohem lehčí než Zdenka! „Dostaneš kazetu, kterou jsme dneska natočily, a můžeš si s ní dělat, co chceš." Chytil jsem se té možnosti jako tonoucí příslovečného stébla. Že by všechno ještě dobře dopadlo? Věrka si sundala kalhoty. Ukázalo se, že její tričko je vlastně vrchní částí gymnastického dresu. I její nohy byly nohami gymnastky. Na chvíli jsem zapochyboval. Pak jsem si ale zopakoval: „Je jí sakra teprve deset let! Deset let!", a zul si ponožky, abych neuklouzl. Vysadili jsme si na ramena živá závaží, a začali. 10 … 20 … 30 … Kolena se mi začala třást a stehenní svaly pálit. Pohled na Věrčiny nohy mě příliš neutěšil – svaly byly napnuté a naběhlé tak, jak bych to nikdy u tak malé holky nečekal. Potila se nicméně stejně jako já a stisknuté zuby prozrazovaly úsilí. 35 … 40 … Už .. nemůžu … ani … jednou … 42 … 43 … Při 44 pokusu jsem už nedokázal vstát. Zavolal jsem na Petru, ať rychle seskočí a svalil se na podlahu. Téměř v bezvědomí jsem slyšel Zdenku počítat: 47… 48… 49… 50! Ptáte-li se, co bylo dál, pak ano, líbal jsem všem holkám nohy. Ano, Zdenka a Petra si zvedly sukně a líbal jsem jejich půlky vyčnívající z kalhotek, stejně jako zadek Věrčin vykukující z gymnastického dresu. Svlíknout se do naha a tančit jsem však odmítl!!! A trval jsem na svém, i když mě Zdenka stáhla kalhoty a trenky, ohnula přes koleno a nařezala tak, že jsem si pak opatrně sedal celých čtrnáct dní. A nezatančil jsem ani poté, co mi Věrka stiskla hlavu mezi svalnatými stehny tak, že jsem po dvou minutách agónie ztratil vědomí! Konečně se dívky nabažily legrace. Zdenka mě odnesla k posteli, položila, zakryla dekou a řekla soucitně: „Odpočiň si, Pavlíčku, pozítří přijdeme zas!" Můj zděšený výraz vyvolal naposledy trojhlasý dívčí smích, a pak už jsem osaměl.