Rváčka brooksie brooksie@pacificcoast.net; přeložil EagerVictim Ponížený třináctiletou rváčkou Jednoho krásného sobotního rána jsem se procházel po tržišti, když jsem ji uviděl. Vypadala na dvanáct nebo třináct a na svůj věk byla neuvěřitelně svalnatá. Měla asi něco pod metr padesát do výšky, úžasně široká ramena, velké paže s jasně patrnými bicepsy a tricepsy a silná, šlachovitá předloktí. Měla na sobě pruh látky kolem prsou, který odhaloval vypracované břicho, a úzké vystřižené šortky. Její nohy vypadaly silně, se stehenními svaly, které při chůzi jen hrály, a s působivě se napínajícími lýtky velikosti softbalového míčku. Zřídka jsem viděl dospělou ženu s tak vypracovanými svaly, nemluvě o mladé holce v jejím věku. Nemohl jsem z ní spustit oči. Byla tam s kamarádkami. Tvářil jsem se jakoby nic a šel za nimi po tržišti. Dívka byla plná energie a vypadala trochu jako drsňačka, ve hře zvedala své kamarádky ze země a pyšně předváděla své velké svaly na pažích. Začal jsem si připadat trochu jako starý zvrhlík a bál jsem se, že si někdo všimne, jak sleduji děvčata, a tak jsem se přinutil ke změně směru a neochotně jsem je ztratil z dohledu. Prošel jsem kolem stánků s řemeslnickými výrobky a okusil pár domácích koláčků se zmrzlinou a sedl jsem si, abych si poslechl dvojici muzikantů, houslistu a kytaristu. Ti si nakonec udělali pauzu, a já se rozhodl odpočinout si na chvíli od davu, než nakoupím čerstvé ovoce a zeleninu a vyrazím k domovu. Trh byl na poli kousek od dálnice, kolem kterého bylo pár budov a parkoviště s chodníkem okolo. Vzadu za tržištěm jsem si všiml cestičky vedoucí řídkým lesíkem dolů k řece. Prošel jsem mezi stromy, kde se cesta obrátila doprava a vedla druhým, hustším hájkem, a pak znovu zahnula a skončila na malé louce, která vypadala trochu jako pastvina pro koně, ale žádný kůň nebyl v dohledu. Řeka byla na druhé straně louky. Když jsem vyšel z lesíka na louku, uviděl jsem malou svalnatou holku s kamarádkami, jak sedí na horní příčce ohrady. Byl jsem překvapený a na chvíli se zastavil. Dívala se přímo na mě, ale neříkala nic. Znovu jsem od ní nemohl odtrhnout oči. Začal jsem se cítit divně a řekl něco o tom, že má na holku její velikosti dost velké svaly. Byla na ně očividně pyšná a odpověděla tím, že napnula svaly na pažích. Bylo to ohromující. Dokud je nenapnula, byly její paže silné a vysportované, ale jakmile napnula svaly, její bicepsy naskočily jako odnikud. Byly velké asi jako velké pomeranče, s obvodem nejméně 35 cm. "To vypadá dost působivě," řekl jsem. "Kolik máš roků, dvanáct?" "Třináct," odpověděla. "Musíš hodně sportovat," řekl jsem, s nadějí, že protáhnu náš rozhovor. "Dělá všechno možné, vmísila jedna z kamarádek. "Jo, měl byste vidět její poháry," dodala další. "Opravdu," řekl jsem, "a co je tvůj nejoblíbenější sport?" "No," řekl, "když jsem byla malá, měla jsem ráda gymnastiku a vybíjenou. Teď mám ráda atletiku, plavání a fotbal. Náš tým vyhrál letos první cenu." Podívala se na své dvě kamarádky, které se usmály, zvedly dva prsty a řekly: "Jsme jedničky." Zjevně patřily do stejného týmu. "Ale," pokračovala, "můj nejoblíbenější sport je zápasení." "Zápasení? Opravdu?" zeptal jsem se nevěřícně. "Přepere všechny kluky u nás ve škole. Všichni se jí bojí," zasmály se kamarádky. "Chci se dostat příští rok do středoškolského týmu. Škola říká, že holky neberou, ale můj táta řekl, že když mě to nenechají zkusit, dá je k soudu," řekla mi. Podíval jsem se na ni a řekl, že nevím, jestli by to zvládla, i kdyby dostala šanci. "Kluci jsou na střední o hodně větší," dodal jsem. Měřila si mě chladným, klidným pohledem. Nikdo z nás neřekl ani slovo a všiml jsem si, že i její kamarádky ztichly. Bylo to jako scéna před přestřelkou v béčkovém westernu. "Jsou větší než ty?" zeptala se. "Nevím," řekl jsem, "někteří asi ano. Proč?" Netušil jsem, že se mě chystá vyzvat a byl jsem úplně zpitomělý. když řekla: "Tebe přeperu úplně hravě, tak bych snad měla zvládnout i je, ne?" "Co tím myslíš, že mě přepereš?" zeptal jsem se pohrdavě. "Vždyť jsi jen malá holka." "Ale jsem silnější vím víc o zápasení. Chceš to zkusit?" nabídla. Zamračil jsem se a otočil se k odchodu. Pomyslel jsem si, že radši zmizím, než se to vymkne z rukou. Bylo jí teprve třináct. Podle zákona jsem se jí nesměl ani dotknout. "Co je, bojíš se?" dráždila mě. "Neměla jsi mu ukazovat svaly," zasmála se jedna z kamarádek. "Teď má z tebe vážně strach." "Nebojím se," řekl jsem, "Jen..." nedokončil jsem větu. V okamžiku, kdy uslyšela, že se jí nebojím, vykřikla: "Dobře!" a seskočila z plotu. Dopadla na zem a rozběhla se plnou rychlostí přímo ke mně. Neušil jsem, co přijde, a tak jsem tam jen stál. Když se přiblížila na necelé dva metry, vyskočila do vzduchu a zasadila mi oběma nohama dokonale provedený úder do prsou. Setrvačnost úderu mě poslala k zemi takovou silou, že mi to vyrazilo dech. Zalapal jsem po dechu, zvedl se na všech čtyřech, ale vstát jsem nedokázal. Vzápětí jsem ucítil, jak mě popadla kolem krku a otočila na bok, rovnou mezi její čekající nohy, které mě sevřely kolem pasu v nůžkách. Nahnula se dopředu, nasadila mi kravatu na hlavu a přitiskla mi ji pevně ke svému trupu zboku. Nakonec zahákla svou volnou paži kolem mé ruky, kterou jsem měl nahoře (druhá ležela uvězněná naší společnou váhou), a táhla ji zpět, čímž mi zkroutila tělo tak, že mi dokázala strčit kolena přímo pod žebra. Zápasil jsem předtím se spoustou svých kamarádek které mi zkoušely nasadit nůžky kolem těla, ale většinou neměly tušení jak to správně udělat a marnily své síly, když mi zkoušely tisknout boky, ohýbaly kolena, nebo dělaly něco jiného, zcela neúčinného. Některé věděly alespoň dost na to, aby mi stiskly břicho a narovnaly nohy, a tak plně využily svou sílu, ale tyhle nůžky byly úplně z jiného těsta. Dívka měla zjevně mnohem silnější nohy než kterákoli z mých kamarádek. Její síla byla ohromující a zakoušel jsem už teď spoustu bolesti. Pravidelně povolovala stisk, aby nedostala křeč, ale za pouhých pár vteřin znovu stisk zesílil. Mé ruce a hlava byly uvězněné a byl jsem v takové pozici, že jsem se vůbec nedokázal bránit. Nemohl jsem se nijak zapřít, a dokázal jsem jen bezmocně kopat nohama jako dvouleté děcko v záchvatu vzteku. Ještě horší bylo, že mě držela bez patrného úsilí a nahlas mi neustále připomínala, jak lehce mě přeprala. "Říkala jsem že tě dostanu. Co je, myslela jsem, že jsi velký, tvrdý chlap?" provokovala mě. "Dostáváš na prdel od malé holky?" zasmála se a pokračovala v provokování, "No tak, dělej něco, vždyť se vůbec nesnažíš. Zkus se vysvobodit. Ukaž nám konečně, jestli se na něco zmůžeš." Byla to pro ni krutá hra. Věděla, že jsem naprosto bezbranný. Mohl jsem se chabě zavrtět, ale dostat se ze sevření bylo zdaleka nad mé síly. Dál si ze mě utahovala: "Bože, to je síla. Začínám se tak bát!" " Mezitím její kamarádky přišly k nám a připojily se k jejím urážkám. "Ten chlapík je v pěkných sračkách," řekla jedna z nich. "Je proti ní úplně bezmocný." "Jo, podívej se," řekla druhá, "nemůže se ani hnout. A poslechni si ho. Je úplně bez dechu." Přestal jsem vzdorovat a jen jsem zkoušel chytit dech, nic víc. Pochopil jsem, že jsem jí odkázán na milost a nemilost. "Myslím, že má dost." řekla jedna z dívek. "Mám ho pustit?" "Ať nejdřív řekne, že má dost." "Slyšel jsi, slabochu, řekni, že máš dost." "Mám dost!" vykřikl jsem. "Vzdáváš se?" "Jo, vyhrála jsi." "Čí svaly jsou silnější?" "Tvoje." Neřekla nic, ale svírala mě ještě pevněji. Začínalo mi být špatně a byl jsem vyděšený. Ani nevypadala, že by jí to stálo nějakou námahu. Nevzdychala, nenapínala se, dokonce ani nedýchala rychleji. Nechtěl jsem to říct,ale slova mi sama vyletěla z pusy. "Prosím," škemral jsem, "prosím, pusť mě. Už to nevydržím, prosím, nech mě." "Pustit tě? Proč bych měla? Sám by ses měl z toho dostat, když říkáš, že nepřeperu kluky ze střední. No tak, bojuj!" požadovala. "Nemůžu! Prosím, omlouvám se. Omlouvám se za to, co jsem říkal. Jsi velmi silná a velmi dobrá zápasnice." "Lepší než středoškoláci?" "Ano." "A lepší než ty?" "Ano, mnohem lepší. Prosím, mám dost. Jsi nejlepší." "Je to naprostý slaboch," řekla jedna z kamarádek. "Měla bys ho přinutit, ať ti líbe nohy a prosí o milost," vmísila se druhá. "Jo, to by bylo super," souhlasila nadšeně první. Uvolnila stisk a zeptala se: "Slyšel jsi?" Neodpověděl jsem. Drtivý stisk jejích silných nohou se obnovil. "Říkám, slyšel jsi to?" zeptala se, naléhavěji. "Ano, ano, slyšel." řekl jsem. "Uděláš to?" "Prosím, nenuť mě." "Nebudu tě nutit," řekla sladce. "Je to na tobě. Můžeš kleknout, líbat mi nohy a omluvit se, že jsi o mě pochyboval, nebo můžeme zápasit dál. Vypadá to ale, že máš dost, nebo ne?" stiskla nohy a škubla mi hlavou zpět. "Ano, mám dost. Už dost prosím. " zašeptal jsem, skoro neschopen slova. "Takže klekneš na kolena a budeš prosit o milost?" "Ano," řekl jsem, skoro v slzách. "Udělám to, udělám cokoli, cokoli řekneš, prosím, to bolí." "Dobře, ale radši udělej, co říkám, nebo ti opravdu ublížím. zatím to nebylo nic." Uvolnila své železné sevření, vstala a otřepávala se od prachu. Ležel jsem na zádech a lapal po dechu. Strčila nohu v teniskách pode mně a dloubla mě do žeber. "Na kolena, slabochu," poručila. Roztřeseně jsem se překulil a pomalu se vztyčil na všech čtyřech. "Dej ruce za záda," řekla rozkazovačně. Poslechl jsem a díval se, jak přikročila blíž. "Teď se sehni a polib mi obě nohy a pros o milost. " Každý pohyb mi působil strašnou bolest, ale udělal jsem, co mi říkala, prosil ji, aby mi už neubližovala, omlouval se za svou hloupost a potvrzoval její naprostou nadřazenost. "Teď polib nohy mým kamarádkám," žádala. Vystrčily mi své nohy před obličej a já je taky políbil. "Teď vstaň." Postavil jsem se na nohy. Jedna z kamarádek na mě zezadu sáhla a rozepnula mi knoflík na kraťasech, zatímco druhá je stáhla dolů. Jakmile jsem měl šortky kolem kotníků, nedalo holkám žádnou práci podrazit mi nohy a povalit mě na záda. Má třináctiletá přemožitelka se mi pak vyšplhala na prsa a položila mi kolena na paže. Ani se nenamáhala přidržet mi zápěstí. Místo toho zvedla paže a napnula svaly. Její bicepsy byly na pohled ještě větší než dřív, neuvěřitelně velké na dívku jejího vzrůstu. Podívala se dolů na mě viděla, jak se mi rozšířily oči strachem a úžasem. Usmála se. Myslím, že na takovou reakci čekala. Předklonila se a řekla pevným tónem: "Teď si já a moje kamarádky půjdeme zaplavat. Zůstaneš ležet na zádech, dokud neodejdeme. Jestli uvidím, jak vstáváš, vrátím se, a tentokrát nebudu mít slitování. Rozumíš, slabochu?" Vystrašeně jsem kývl. "Pojďme," řekla kamarádkám. "Jdem se vykoupat. Musím ze sebe smýt pot toho slabocha." Všechny tři se rozesmály a odběhly. Ležel jsem na zádech hodně dlouho.