Shledání v jižní Kalifornii, část 1
valerafon, přeložil EagerVictim
Mladík zjistí, že dívka, kterou znával, vyrostla.

Cítil jsem se hodně pyšně, když jsem popíjel drink a polehával na křesle na 
verandě. Konečně jsem sebral odvahu a požádal Kim Millerovou o rande, a 
kupodivu, řekla ano. Byla vedoucí roztleskávaček na Fall River High a 
největší kočka z celé školy.

Nebylo pro mě lehké požádat Kim o rande. Byla to nádherná blondýnka, o něco 
vyšší než já. Mylně jsem se domníval, že ji budou přitahovat pouze drsňáci, 
kteří si vykolíkovali terén na střední škole, ale znal jsem ji od prvňáku a 
vždycky byla přátelská.

Zdálo se, že u ní výška nehraje roli, ale pro mě byla důležitá. Vždycky 
jsem se mezi dívkami cítil nejistě, a další děcka, zvlášť kolohnáti, mi 
vždycky ze života dělali peklo. Můj jediný zločin však byly mé nešťastné 
geny. Nerad bych zůstal sám, ale vypadalo to, že mi nic jiného nezbude. 
Proto mě vždycky tak potěšilo, když si Kim našla čas a bavila se se mnou.

Znovu jsem si lokl koly, položil ji na opěradlo křesla, opřel se dozadu a 
zavřel oči, a snil o vysněném rande s Kim. Z bůvíjakého důvodu jsem si 
představoval, jak jde se mnou ve svém úboru roztleskávačky. Usmál jsem se a 
upadl do polospánku v horku nádherného pozdně letního dne v Coloradu.

Byl jsem ponořen do svého snění, když se do něj vetřel nevítaný host.

"Ahoj Tomášku!"

Při slovech vetřelce se obraz Kimina těla před mýma očima rozplynul jako 
dým. Okamžitě jsem ten hlas poznal. Patřil té otravné Tracy. Dceři 
nejlepších přátel mých rodičů. 

Ne že by byla ošklivá nebo tak něco. Byla na svůj věk velmi roztomilá, ale 
právě ten věk byl problémem. Bylo jí teprve 12, příliš málo na to, aby se 
motala kolem 18-letého středoškoláka. Pokaždé, když její rodiče přišli na 
návštěvu, chtěla být se mnou. bylo to skoro, jako bych byl její chůva.

Ještě horší bylo, že byla nejspíš do mě trochu zamilovaná. Zpočátku mi to 
lichotilo, ale prostě jsem neměl čas na dvanáctiletou holku.

Když mi zkazila snění, otevřel jsem oči a uviděl hezkou, téměř dívčí 
postavičku stát u mého křesla. Usmívala se na mě, v ruce svůj oblíbený 
mučící nástroj. Nesnášel jsem ho. Navíc jsem nikdy neměl rád fialovou 
barvu.

Tracy byla drzá a hezká jako vždy, na sobě žluté šortky a pruh látky kolem 
hrudi. Pomyslel jsem si, že je moc mladá na to, aby se takhle oblékala, ale 
zdálo se, že to jejím rodičům nevadí. Světlé vlasy měla jako obvykle 
svázaná do copu. Vypadala tak ještě mladší, než opravdu byla.

Ingnoroval jsem frisbee v její ruce, a začal jsem ji hubovat.

"Jmenuji se Tom! Ne Tomášek! Nebo Tomíček! Nebo Téčko! Přestaň mi dávat své 
přezdívky! Říkej mi TOme! Rozumíš?"

Vypadala, že jí mé výčitky vůbec nezajímají, ale řekla nepřesvědčivě: "Jak 
chceš!"

Udělala krok od mého křesla, a začala vzrušeně poskakovat nahoru dolů, než 
řekla obávaná slova.
"Tome, pojďme zase hrát Frisbee!"

Už jsme tím prošli mockrát. Řeknu ne, ona začne žalovat mým nebo svým 
rodičům, a ti přijdou zakročit. Vždycky jsem si s ní nakonec frisbee musel 
hrát.

Bylo to nevyhnutelné jako východ a západ slunce nebo střídání ročních 
období. Její nebo moji rodiče vždy stáli na její straně. Byl to způsob, jak 
mohli zadarmo získat někoho na hlídání a mít ji z krku. Tentokrát jsem se 
smířil s nutností a překvapil ji svým souhlasem. "Dobře!" Ale radost jsem z 
toho neměl, jako obvykle.

Než jsem vstal, díval jsem se chvíli na svou protivnici.Pokaždé, když jsme 
se setkali, vypadala větší a těžší. Rostla jako z vody a měl jsem ji proto 
rád o to míň. Byla už o kousek vyšší než já a dokonce i těžší. Má výška a 
váha se zastavila v posledních letech na 159 cm a 55 kg, ať už jsem dělal 
cokoli.

Pořád jsem doufal, že ještě vyrostu, ale měl jsem už 18 a má naděje 
pohasínala. A tahle dvanáctiletá holka mi rostla přímo před očima. Cítil 
jsem se jaksi méněcenný, a vybíjel jsem si to na Tracy. Když byla pryč, 
bylo mi vždycky líto, jak jsem se k ní choval, ale věděl jsem, že bez 
ohledu na mé nevlídné chování mě má ráda.

Šli jsme dál na dvorek. Trycina nálada se změnila, v hlase se jí objevily 
známky smutku.

"Je to naposledy, co alespoň na čas hrajeme frisbee, stěhujeme se příští 
týden do jižní Kalifornie."

Byla to nejlepší zpráva, jakou jsem kdy slyšel, možná s výjinkou Kim 
říkající ano. Zkusil jsem skrýt své nadšení a řekl nejsmutnějším hlasem, na 
jaký jsem se zmohl.

"Je mi to líto, Tracie, hrál jsem s tebou frisbee rád."

Trochu překvapeně řekla: "Vážně?" Zastavila se a otočila se ke mně. 
"Myslela jsem, že ne! Že mě nemáš rád!" 

Věci šly jednou pro změnu podle mého. Mohl jsem si tedy dovolit 
velkorysost.

Odpověděl jsem: "ovšem že tě mám rád. Koneckonců, naši rodiče jsou nejlepší 
přátelé."

Tracie to opravdu potěšilo a odpověděla něco, s čím jsem nepočítal.

"Mí rodiče říkají, že nás v jižní Kalifornii budete často navštěvovat. 
Takže pořád můžeme hrát frisbee a dělat i jiné věci."

Druhá část věty mě trochu zahanbila. Tyjiné věci, co jsme dělali, jsme 
dělali hlavně proto, abych si vyléčil své ego po frisbee. Byla tak 
zatraceně atletická na svůj věk.

Zašli jsme ještě dál do dvora, kde jsme měli dost místa na frisbee. Tracie 
hodila talířem po mně ze vzdálenosti asi 16 metrů. Snášel se ke mě po mé 
pravé straně. Pohnul jsem se, abych ho chytil. Když jsem po něm sáhl, uhnul 
stranou a dopadl na zem.

Shýbl jsem se pro něj a slyšel, jak se Tracie pochechtává. Jako vždy, 
ročilil jsem se a hodil talíř po ní vší silou. Chvíli se točil ve vzduchu a 
pak dopadl asi 3 metry před ní.

Zakřičela na mě: "Půjsu blíž, abys ke mně dohodil!" A pak se znovu zasmála. 
Bylo to k vzteku.

Když jsme házeli dál, byl jsem vzteklejší a vzteklejší. Zdálo se mi, že 
vždy shcválně poodejde tak daleko, abych k ní nedohodil. Jako by mi říkala, 
jsem lepší a silnější než ty.

Její malé zlomyslnosti ve mě vždy vyolaly stejnou reakci. Snažil jsem se ze 
všech sil, házel jsem jak nejsilněji jsem uměl, a soustředil se na chytání. 
Výsledek byl pokaždé stejný. Talíř se mi vytočil z ruky. Tentokrát se 
alespoň nesmála.

Místo toho, když jsem se chystal úmyslně hodit talíř v takovém úhlu, aby na 
něj nedosáhla, zavolala na mě: "Jestli chceš, naučím tě, jak chytat."

Její věta byla pro mě jako červený šátek pro býka. Žádná dvanáctiletá holka 
mi nebude ukazovat, jak chytat frisbee. Místo odpovědi jsem hodil talíř 
tak, aby odletěl směrem od ní, a usmál jsem se. Úsměv se rychle změnil v 
zamračení, když jsem viděl, jak dlouhými kroky dobíhá talíř a chytá ho 
efektně za zády. 

Provokativně se mi uklonila a hodila frisbee v úhlu 45 stupňů ode mne. 
Rozbehl jsem se za ním, ale už když jsem běžel, věděl jsem, že to zase 
nestihnu.

Hráli jsme ještě 15 minut. Po chvíli, s téměř fanatickou koncentrací, jsem 
dokázal chytit dva anebo tři její hody. Ale ať jsem házel jak chtěl, ona 
nikdy frisbee nepustila.

Začal jsem obdivovat její zdatnost. Připomínala mi však vlastní 
neschopnost, a za to jsem ji nenáviděl. Právě proto jsem se k ní asi choval 
občas špatně. Hluboko v duši jsem chtěl být silák, a tahle dvanáctiletá 
holka mi dávala najevo, jak méněcenný jsem. Nechtě jsem myslel na to, jaká 
bude za pár let.

O chvíli později jsem zvedl ruku na znamení, že potřebuji pauzu. Ohnul jsem 
se, opřel se rukama o kolena, a zkoušel chytit dech. Když bylo jasn=, že se 
vzdávám, Tracie přiběhla ke mně.

Všiml jsem si, že se ani nezadýchala. Byla usměvavá a žvatlající jako vždy. 
Lapal jsem po dechu a zkoušel si vzpomenout, odkdy se frisbee stalo tak 
jednostrannou záležitostí.

Nakonec jsem se složil na zem a zavřel oči. Celou dobu jsem těžce dýchal. 
Lehla se na zem ke mně a dívala se tiše, jak se snažím nabrat sil.

Cítil jsem na sobě její modrozelené oči, a tak jsem se na ni taky podíval. 
Měla tak roztomilou tvář, tak mladou, svěží a plnou života. Věděl jsem, že 
za čas z ní bude opravdová kočka, možná modelka, ale teď to bylo jen 
otravné děcko .. ale přesto?"

Když si všimla, že se na ni dívám, dala se do řeči. "Až chytíš dech, 
zkusme, kdo je silnější. Dneska určitě vyhraju."

Zavřel jsem oči a zasténal. Byla to hloupá hra, kterou jsme občas hráli. 
Byla to jedna z těch, ve které jsem se jí vždy vyrovnal a dokonce ji 
porazil. Spočívala v tom, že jeden vždycky zvedl druhého a držel nad zemí. 
Zvednutá osoba počítala (jednadvacet, dvaadvacet ...) dokud prvnímu nedošly 
síly a nepustil druhého na zem. U koho se napočítalo víc, ten vyhrál. Vždy 
jsem ji udržel nad zemí déle, ale v poslední době to bylo dost těsné a 
nebyl jsem si jist, jestli tu hru mám ještě hrát. Možná to však byl způsob, 
jak ji odkázat do příslušných mezí.

O pět minut později se Tracie zeptala: "Jsi připraven?"

"Dnes ne, Trace," slyšel jsem se, jak říkám.

Po jejích dalších slovech mě zamrazilo.

"No dobře, tak já řeknu tvým rodičům, že si nechceš hrát naši hru, a pak 
jim řeknu, co to hrajeme."

Okamžitě poté se obrátila a vyrazila pryč.

Vykřikl jsem, "Ne! Počkej!"

Otočila se, dala si ruce v bok a čekala, co řeknu dál.

"Dobře, dobře, dej mi jen pár vteřin," řekl jsem poraženě.

"Skvěle!" prohlásila, a dodala: "naše hra tedy zůstane naším tajemstvím."

Vstal jsem a prášil se, a pomyslel si, že z ní bude pěkný exemplář jejího 
pohlaví. Tracie měla teprve dvanáct, ale už skvěle zvládla techniku, jak 
vydírat opačné pohlaví.

Mrkl jsem směrem k domu a řekl Tracie, "pojďme kousek dál."

Zasmála se a odpověděla, "dobře, ale ani tady nás nikdo neuvidí."

Taky jsem si to myslel, ale chtěl jsem mít absolutní jistotu. Bylo by 
příliš ponižující, kdybych musel rodičům vysvětlvat, co to děláme. Když 
jsme zašli dál do velkého dvora mých rodičů, pomyslel jsem si, jak mi 
Tracie snadno dokáže uhodnut myšlenky. Zahanbovalo mě to, ale zároveň mi 
připadalo, že Tracie má vlastní plány.

Zašli jsme asi 50 m dále na kraj lesíka, který ohraničoval pozemek mých 
rodičů Když jsme stáli proti sobě, měla pro mě Tracie další překvapení.

"Tentokrát, Tomášku, zvedám jako druhá," prohlásila.

Odvětil jsem, "Ale Tracie, já jsem vždycky druhý."

Místo hádky se vydala zase směrem k domu, ale předtím poznamenala, "dobře, 
tak se zeptáme tvých rodičů."

"Počkej," zavolal jsem poraženým hlasem.

Přiloudala se zpět s tím svým provokativním psměvem, a už neřekla nic. 
Místo toho jen ležérně zvedla ruce a čekala, až začnu.

Přešel jsem k ní, objal ji kolem pasu, sepjal ruce pod jejím zadkem a zvedl 
ji ze země. Tracie okamžitě začala počítat. Řekl bych, že hodně přibrala, a 
musel jsem se hned od začátku dost namáhat, abych ji udržel nad zemí.

Kdysi jsem ji takhle udržel přes půldruhé minuty, ale teď jsem měl potíže 
už od třiceti vteřin. Poznal jsem ,že musela přibrat aspoň 7 kg od doby, 
kdy jsme tuhle hru hráli naposledy. U čtyřiceti pěti sekund mi ruce 
povolily a její nohy dopadly na zem.

To přimělo Tracie k ležérní poznámce: "Copak Tomášku, slábneš nebo 
stárneš?"

Opravdu věděla, jak mě naštvat. "Ne," řekl jsem, "ty tloustneš! ... A 
jmenuji se Tom!"

Potřásla hlavou a mlaskla - znělo to jako tsk-tsk. "To není tuk, ale sam= 
svaly," řekla pyšně.

Po svém prohlášení napnula oba bicepsy, a zatímco jsem na ni ohromeně 
zíral, dodala, "jsem si jistá, že sis všiml." 

Všiml jsem si. To právě mě děsilo.

Držela pózu a poručila, "Pojď sem, Tomášku, zkus jaké mám svaly!"

Nevím proč, ale přešel jsem Tomáška bez komentáře a šel blíž. Možná mě její 
svaly hypnotizovaly. Má ruka se zvedla, jako by měla vlastní vůli, a 
stiskla skálopevnou vybouleninu na její pravé paži. Nemohl jsem uvěřit, jak 
tvrdé a pevné to bylo.

"Velké, co!" she poznamenala škodolibě.

Málem jsem přisvědčil, ale místo toho jsem řekl, "No tak, jsi na řadě ... 
už brzo bude konec téhle hloupé hry."

Úsměv na její tváři přešel v zamračení, když si vzpomněla, že se brzo 
odstěhuje.

Jedna nula pro mě, pomyslel jsem si.

Tracie se rychle vzpamatovala a zeptala se: "A co takhle kdybys mě nechal 
zkusit tvoje VELKÉ SVALY." Poslední slova řekla velmi provokativním tónem.

Odvětil jsem: "Ne, už není čas."

Věděl jsem, že mé svaly se už s jejími nedají srovnávat, a to měla teprve 
dvanáct let. Nechtěl jsem, aby mi osahávala svaly. A opravdu jsem nechtěl 
od ní slyšet další ponižující poznámky.

Chvíli si mě měřila, ale nenaléhala. Místo toho řekla velmi sebevědomě. 
"Teď je řada na mně."

Vzápětí mě objala a zvedla ze země stejně jako předtím já ji. Začal jsem 
počítat.

Jako vždy, měl jsem, když mě zvedla, trochu divný pocit, Zahanbující i 
vzrušující zároveň. Dělal jsem to, abych Tracie usadil, ale proč potom ty 
divné pocity hluboko ve mně, pokaždé, když jsme tu hloupou hru hrli?

Když jsem napočítal do třiceti a ona pořád nevypadala unavená, začal jsem 
si dělat starosti. Dokonce jsem od čtyřiceti začal počítání trochu 
zpomalovat.

Tracie to postřehla a ležérně poznamenala: !Počítej, jak pomalu chceš, 
vůbec to nevadí, mám ještě spoustu síly."


Když překonala můj výkon, byl jsem zahanbený, ale když překročila můj 
rekord, byl jsem ohromený. Nemohl jsem pochopit, jak může dvanáctiletá 
holka být tak silná. Jak to Tracie dělá? 

Nakonec jsem přestal počítat - byly to už víc než dvě minuty - a řekl velmi 
zahanbeným hlasem: "Tracie, dej mě dolů!"

K mému překvapení uvolnila sevření, takže mé tělo sklouzlo na zem, ale 
nepustila mě z náručí.

Smutným hláskem řekla: "Škoda, že naše malé hry končí, zrovna když začaly 
být zajímavé."

Chvíli jsem na ni zíral, oči téměř v jedné rovině, naše tváře velmi blízko. 
Ticho trvalo vteřinu nebo dvě a než jsem jí stačil odpovědět, Tracie mš 
rychlým pohybem nejprve pustila, a pak znovu chytila, tentokrát však 
sevřela i moje ruce.

Okamžitě jsem se začal vzpírat, ale držela pořád pevněji a pevněji. Ať jsem 
dělal co jsem dělal, nemohl jsem se vyprostit. Nemohl jsem prostě uvěřit, 
že znovu prohrávám ve zkoušce síly s tou neuvěřitelně silnou a drzou 
holkou.

Jak jsem dál bojoval, její úsměv se šířil, až nakonec řekla klidně, 
"Nemůžeš se vysvobodit, jsem už na tebe příliš silná."

"Pusť mě," dokázal jsem stěží ze sebe vypravit, zcela bez dechu, tak pevně 
mě držela.

"Pustit tě? ... Naopak, ještě tě stisknu!" řekla škádlivě.

Bojoval jsem a bojoval, a občas se podíval kolem, jeslti není šance 
uniknout. Když jsem pak pohlédl na ni, prohlížela si mě pozorně. Nakonec 
můj odpor odumřel a pak, k mému zděšení, mě políbila. Okamžitě jsem se 
začal vzpírat znovu, ale měla mě zcela pod kontrolou.

Po polibku se na mě jen dívala a čekala na mou reakci. Byl jsem zrudlý a 
zuřivý.

Vykřikl jsem jí rovnou do tváře, "Tracie, okamžitě mě pusť nebo to řeknu 
tvým rodičům."

"Jo, jasně," odpověděla, "a co jim řekneš? Že jsem přeprala osmnáctiletého 
kluka a ukradla mu pusu?"

Znovu mě dostala! Zkoušel jsem se ovládnout a tentokrát jsem se požádsl 
klidněji: "Pusť mě ... A zapomeneme na všechno."

"Ne ne ne," zazpívala, "ještě zbývá jedna hra."

Věděl jsem, co myslí. Většina jejích návštěv končila zápasením. Vždy jsem 
vyhrál. Ale v poslední době, stejně jako ujiných her, to bylo těžší a 
těžší. Naposledy to byla téměř remíza, a rozhodl jsem se, že už s ní 
zápasit nebudu. Ale dnes mi nedala jinou možnost.

Varovala mě: "Dej pozor, Herkule! ... Připrav se na hukot."

Ani jsem nestačil nic namítnout. Vzápětí jsme se váleli po trávě v hromadě 
rukou a nohou. Cítil jsem její silné tělo a tušil, že asi porhraju svůj 
první zápas.

Za pár vteřin jsem byl po ní. Klekla na mě tak, že mi přitiskla ramena k 
zemi a její velký zadek mi seděl na prsou. Byly to klasické lopatky 
dětských zápasů.

Zkoušel jsem ji setřást, ale marně. Byla moc těžká, nedokázal jsem s ní 
pohnout. Když jsem si to uvědomil, podíval jsem se nahoru na ni. Usmívala 
se se na mě a užívala si svou pozici. Nikdy v životě jsem nebyl tak 
ponížený.

Nakones se ophnula znovu, tak, aby mi uvěznila hlavu mezi stehny. Jakmile 
to provedla, složila si ruce na prsou a pozorovala mě s tím věčným úsměvem 
na tváři.

Zatlačil jsem na její bok a zkoušel ji shodit. Chovala se přitom velmi 
nonšalantně a hráleä si se s vými vlasy. To mě ještě víc rozzuřilo. Po 
několika dalších pokusech ji shodit mě prostě popadla za ruce, nadzvedla 
se, vložila mi ruce mezi stehna a lýtka a pak se znovu posadila, čímž mi 
ruce úplně znehybnila.

Mé utrpení ještě nebylo u konce. Položila se riüce na stehna a hleděla na 
mě, pořád s tím širokým úsměvem. Nakonec se usmála ještě víc. Zjevně ji 
cosi napadlo. Stiskla si rukama stehna, která mi úplně smáčkla tvář.

Chvilku si tak se mnou hrála, pak se podívala k domu a řekla velmi klidně: 
"Podívej! Rodiče jsou venku a jdou k nám!"

Zpanikařil jsem. Zavřeljsem oči a zavřeštěl, "Rychle! Slez ze mě!" Po tom, 
co jsem zažil, jsem jí uvěřil na slovo.

Když Tracie viděla mou reakci, neudržela se smíchem. Chytla mě za nos, 
štípla mě do něj a řekla: "Neboj se, chlapečku, nikdo nejde. Jen ti trochu 
vracím za to, cos mi dělal dřív, když jsi se na mě povyšoval."

Byl jsem hrozně naštvaný, ale přesto jsem se slyšel, jak říkám: "Prosíém, 
Tracie, nech mě vstát. To není hezké!"

Zamračila se a složila si znovu ruce na prsou. Pak odpověděla: "Ale když ty 
jsi vyhrál, tak to bylo v pořádku... No, s tím si už nemusíme dělat 
starosti, už nikdy nevyhraješ, protože jsem na tebe příliš silná, a navíc 
pořád rostu. Věděla jsem, že to jednou přijde. A to mám teprve dvanáct 
let!" Znouv mě štípla do nosu a dodala: "No jen si to představ!"

Držela mě pod sebou a hrála si se mnnou celou půlhodinu. Myslím, že si to 
ponižování opravdu užívala. Říkala, že mi jen vrací, co jsem dělal jí, ale 
zdálo se mi, že si to užívá trochu moc.

V určitém okamžiku mého utrpení prohlásila, že jsem její kluk a jednou si 
mě vezme. Neprotestoval jsem. Nebyl jsem na to ve vhodné poloze, a myslel 
jsem, že by to jen prodlpoužilo mé trápení. Nechal jsem ji při tom. Co 
jiného jsem koneckonců mohl dělat?

Nakonec mě nechala vstát. Neřekl jsem nic. Oprášil jsem se, úplně jsem ji 
ignoroval, a pak jsem vyrazil k domu.

"STÁT!" zařvala.

Otočil jsem se ke své mučitelce. "Tracie, už je konec!" řekl jsem jí, 
nepříliš sebevědomým hlasem.

"Tak půjdeme zpátky a řekneme jim všechno o naší malé rvačce. Nemyslíš, že 
rádi uslyší všechny podrobnosti?"

Díval jsem se na ní a nevěřil svým uším. Než jsem mohl zaprosit, přivolala 
si mě jedním prstem. Úplně odevzdaný na tělei na duchu, šel jsem zpátky k 
ní.

Když jsem přišel blíž, ohula se, poklepala si na záda a řekla, ať si 
naskočím. Nehádaljsem se. V téhle hádce jsem nemohl vyhrát. Tiše jsem jí 
naskočil na záda. Okamžitě vyrazila a začala se chovat jako kůň. Má váha ji 
vůbec nevadila. Má hanba dosáhla dalšího stupně.

Tracie se na chvíli zastavila, jako by přemýšlela, co dál. Po chvíli 
nejistoty začala klusat směrem k domu.

"Ne tudy," prosil jsem.

Tracie se zasmála mé zoufalé prosbě, ale zastavila se a otočila se kolem. 
Pak se rozběhla k lesu. Pochopil jsem, že mé utrpení ještě chvíli potrvá.

--------------------------------------

plynuly tři roky od doby, kdy se Tracie a její rodina odstěhovali do jižní 
Kalifornie a já viděl naposledy. Mé rodiče je párkrát navštívili, ale já 
vždy našel výmluvu, proč s nimi nejet. Takže jsem svou Nemesis nepotkal, 
což mě velmi těšilo.

Ve skutečnosti jsem dokázal úplně vymazal z mysli vzpomínky na poslední 
setkání s Tracie, a žít si po svém.

V posledních tří letech se uskutečnili mé nejhorší noční můry. Nevyrostl 
jsem ani o píď, ani jsem nepřibral. Měl jsem pořád stejnou výšku i váhu, 
jako když mi bylo dvanáct.

Ale vyrovnal jsem se s tím. Možná proto, že jsem měl takové úspěchy u 
opačného pohlaví. Randění s Kim Millerovou mi opravdu zvedlo sebevědomí. 
Pořád bylo dost krásných dívek mé velikosti, se kterými jsem si mohl vyjít. 
Přivykl jsem faktu, že má konečná výška bude 158 cm, ale alespoň nějak mi 
to příroda vynahradila. Byl jsem dívkami považovám za celkem dobře 
vypadajícího a poměrně vtipného.

Musím připustit, že mě přitahovaly i vysoké dívky, ale neměl jsem prostě 
dost sebevědomí, abych je požádal o schůzku. Vypadalo to, že tíhnou k 
dlouhánům nebo svalovcům. Myslím, že to trošku podivně ovlivnilo mé pocity, 
protože bez ohledu na svůj tajný obdiv jsem si s kamarádkami dělal z 
vysokých dívek často legraci. Byl to myslím určitý způsob, jak jsem si 
vynahrazoval vtípky, které dělali o mé výšce vysocí lidé.

Celkem vzato, žil jsem si celkem dobře. Přede mnou byl ještě rok na vysoké 
a pak jsem měl připojit k prosperující firmě mého otce. Byl jsem si jist, 
že od té chvíle můj život nabere obrátky, protože si budu moci dovolit 
odstěhovat se od rodičů a pořídit si vlastní byt.

Skoro se mi zdálo, že se mi až příliš daří. Jako bych na celém světě neměl 
jediný důvod k obavám nebo starostem. V té chvíli se rodiče vytasili s 
bombou. Tentokrát jsem měl jet do jižní Kalifornie s nimi. Ať už jsem se 
jakkoli vymluval nebo prosil, nic na ně neplatilo. Ve skutečnosti 
potřebovali někoho na hlídání Tracie.

Mí rodiče a Matt a Caroline Perkinsovi si zamluvili místo na delší plavbě 
na ostrovy, a potřebovali společníka pro Tracie. Dokonce se uchýlili k 
tomu, že mi připomínali, jak dobře jsme s Tracie vycházeli tady v Boulderu. 
Ksakru, to přece nebyla pravda - vždyť mi ji vždycky hodili na krk. 
Jakmile bylo vše zařízeno, rodiče mi řekli, že Tracie byla velice nadšená, 
když slyšela, že přijedu. V duchu jsem si vypočítal její věk. Potřásl jsem 
znechuceně hlavou. Měl jsem dvacet jedna a měl jsem dělat chůvu 
patnáctileté holce.

Všechno však nebylo úplně na nic, měl jsem mít k dispozici celý rodinný 
domek na pláži. Pomyšlení na všechny ty spoře oděné zajíčky na pláži mě 
naplnilo očekáváním. Předpokládal jsem, že vezmu Tracie pěkně zkrátka. Bude 
mě muset poslouchat na slovo, nebo... To pomyšlení mi vyloudilo na tváři 
úsměv.

O týden později dorazil k domku na pláži taxík se mnou, mámou a tátou. 
Ihned se objevili Perkinsovi se svými kufry. Stěží jsem měl čas potřást si 
rukama s panem Perkinsem a popřát jim šťastnou cestu, než se vecpali do 
taxíku. Vypadalo to, že mají naspěch.

Před odjezdem mi pan Perkins hodil klíče od auta a řekl se širokým úsměvem: 
"Děkujeme, že nám pohlídáš Tracie. Je docela neposedná, ale tebe má opravdu 
ráda a jsem si jist, že ji zvládneš."

Než jsem stihl něco poznamenat, dodal: "To jsou klíčky od mého Porsche. 
Můžeš si h vzít, kdy budeš chtít."

Byl jsem tak ohromený, že jsem nebyl schopen slova. To bylo víc, nrž jsem 
mohl doufat. Pan Perkins však pokračoval.

"Nenech se od Tracie přemluvit, abys ji nechal řídit, je pořád ještě moc 
mladá. A nenechávej ji dlouho vzhůru."

Tentokrát jsem popadl hlas a řekl: "Můžete se na mě spolehnout, pane 
Perkinsi!"

Taxík nastartoval, ale pan Perkins ho ještě zastavil, protože potřeboval 
říci ještě jedno.

"Tracie je v bazénu venku, ukáže ti dům a tvůj pokoj, určitě s ti bude 
líbit! ... Dobře se bav, a pamatuj, že tady teď o všem budeš rozhodovat 
ty!"

Taxík vyrazil. Zavolal jsem za nimi: "DOHLÉDNU NA TRACIE, PANE PERKINSI, 
NEBOJTE SE!" A po chvíli jsem si pro sebe dodal: "Na to se můžete 
spolehnout!"

V příštím okamžiku jsem osaměl před domem Perkinsů se svými zavazadly. 
Jakmile se mi taxík ztratil z dohledu, vrátil jsem se myšlenkami k Tracie. 
Poprvé jsem byl zvědavý, jak po těch třech letech vypadá. S trochou obav 
jsem se otočil, zhluboka se nadechl, a vešel dovnitř.

Položil jsem zavazadla, a našel cestu do kuchyně. KDyž jsem tam došel, 
uslyšel jsem zvenku hudbu. Znělo to jako hard rock. Bylo to dost nahlas, 
nějaká skupina, kterou jsem nepoznal. Šel jsem za hlukem a narazil na 
bazén. Tracie dováděla na hlubším konci bazénu.

Chvíli jsem ji pozoroval, a pak jsem zakřičel, abych přehlušil hudbu: "AHOJ 
TRACIE!"

Otočila a chvíli si mě prohlížela. Pak jí na tváři vybuchl úsměv. Viděl 
jsem jen její tvář, zbytek byl pod vodou. Obávám se, že jsem zůstal stát s 
otevřenou pusou. Zapomněl jsem, jak dobře vypadala už když jí bylo dvanáct. 
Za tři roky její rysy dozrály z rozjívené holky do udivující mladé dívky.

Obávám se, že mě její krásda vyvedla z míry, takže jsem pár okamžiků na ni 

dokázal jen zírat. Tracie nakonec prolomila kouzlo.

Zakřičela přes zvuk rádia: "AHOJ TOMÁŠI TŘÍSKO! ... UŽJSEM SE MOC TĚŠILA? 
AŽ TĚ ZASE UVIDÍM!"

Bůhví proč se tomu zasmála.

Konečně jsem se vzpamatoval, a dokázal zavolat: "Ahoj"

Poté jsem přešel k té dunící bedně a ztišil zvuk tak, abychom nemuseli na 
sebe křičet, a ještě jednou jsem jí připomněl své jméno: "Říkej mi prostě 
Tome!"

Z nějakého důvodu se znovu zahihňala a pak se zeptala: "Nechceš jít za mnou 
do bazénu?"

"Ne, děkuji," odvětil jsem.

Chtěljsem si rozbalit věci a ubytovat se a tak jsem požádal: "Rodiče 
říkali, že mi ukážeš můj pokoj."

Tracie se znou zasmála  chvíli si mě prohlížela, než řekla: "Dobře! Ale 
nejdřív mám pro tebe velké překvapení."

Už zase hrála ty své hry, ale na její překvapení jsem byl opravdu zvědav. 
Pamatoval jsem si, že jsem Traciny překvapení vždycky nenáviděl."

"A co toje, Tracie?" zkoumal jsem. Kdoví proč, hrál jse s ní. Koneckonců, 
byl jsem tady host.

Široce se usmála a řekla: "Uvidíš!" A vydala se směrem ke mě ze 
vzdálenějšího konce bazénu.

Pomalu se začal objevovat větší a větší kus jejího těla. Myslím, že jsem 
zůstal zírat s otevřenými ústy. Objevovalo se jí pořád víc a víc, ale pořád 
to nebylo všechno. Zanedlouho jsem pochopil, že podstatně vyrostla, a taky 
přibrala, ale na jejím těle se to vyjímalo perfektně.

V příštím okamžiku se vyšplhala z bazénu a pohnula směrem ke mně. Bla stále 
větší a větší. Má mysl prostě nemohla pochopit, jak je doopravdy velká.

Když byla ode mě pár metrů, a i z té dálky byla větší než jí, zeptala se 
zlomyslně: "Jak se ti lípí můj nový vzhled?" A pak se pomalu otočila, abych 
si ji mohl pořádně prohlédnout.

Zjistil jsem, že koktám, když jsem se jí zeptal: "Jjjak jjsi vysoká? ... 
Můj Bože, kkkolik vážíš?"

Má reakce se í asi líbila, protože se na mě na chvíli usmívala, a pak 
zatnula oba bicepsy. Svaly se jí vyboulily na celém těle, včetně dvou svalů 
velikosti softbalového míčku na jejích pažích.

Tracie se stále usmívala, když předváděla nejrůznější pózy, které jsem znal 
z televizních přenosů kulturistických soutěží na ESPN.

Běhrm pózování mi sdělila své míry. "Mám přes 190 cm a pořád rostu, a 
přibrala jsem přes 45 kg pevných svalů od doby, kdy jsme se viděli 
naposled."

Poprvé jsem si všiml skrovných bikini, které měla na sobě. Jen podtrhovaly 
její vzhled, a odkrývaly celou její postavu. Přestože vypadala nádherně, 
přistihl jsem se, jak říkám: "Bože Tracie! Co jsi to udělala se svým 
tělem?"

Úsměv se změnil v zamračení a okamžitě odpověděla s trochou smutku v hlase: 
"Myslela jsem, že se ti líbím, udělala jsem to pro tebe! ... Neříkej mi, že 
sis neužíval naše malé zápasení?"

Nedbal jsem, jestli zraním její city, a odvětil jsem poněkud sarkasticky: 
"To byly dětské hry! Teď jsem dospělý muž." Pak jsem se na vteřinu odmlčel 
a přemýšlel o její poslední poznámce, zatímco Tracie se mračila pořád víc a 
víc. Nakonec jsem řekl nevěřícně: "Udělala jsi to pro mě?"

Přešla mou poznámku. Místo toho, přisotupila až ke mně a podívala se dolů, 
do mé překvapené tváře. Jak jsem na ni nevěřícně zíral, úsměv se jí pomalu 
vracel.

Téměř okamžitě se znovu objevil nenáviděný a obávaný pocit. Cítil jsem se 
jako malé dítě stojící proti rodičům. Vždycky jsem tak reagoval na vysoké 
lidi. Z nějakého důvodu jsem si vedle ní zase připadal méněcenný. A i když 
jsem se začínal zlobit, má mysl stále zkoušela pochopit, že je to ta stejná 
holka, která byla stejně vysoká jako já, když jsme se viděli na posledy. 
Teď se nade mnou tyčila do neuvěřitwelné výše.

Mé oči se spustily dolů z její usměvavé tváře. Hleděl jsem nyní rovně před 
sebe, na její prsa, a ty opravdu stály za to. Trčely z jejího těla jako dvě 
půlky melounu a leskly se kapkami vody na slunci pozdního letního 
odpoledne. Vypadaly nádherně, a musel jsem potlačit touhu se jich dotknout. 
Dokonce mi vyschlo v ústech, když jsem na ně zíral. Mé oči se chvíli 
nemohly odtrhnout, ale pak začaly zkoumat zbytek jejího těla.

Tracie stála tiše a vychutnávala si mou reakci.

Můj zrak putoval dál, dolů po skálopevném bříše a roztomilém pupíku, až se 
zastavily na jejích stehnech. Byly obrovské v porovnání s mými, ale přesto 
vypadaly tak svěže, mladě a nepopiratelně žensky. Byly plné kontrastů.  
Byly překrásné, ale zároveň neuvěřitelně svalnaté a vyzařovaly ženskou 
sílu. Vlhkost jejich krásu ještě násobila. Znovu jsem musel bojovat s 
touhou dotknout se jich, obejmout je, pokrýt je polibky.  Jen její syrová 
ženská přítomnost začala na mé tělo působit. Začal jsem se třást, nejprve 
lehce a pak zjevně. Určitě jsem zčervenal zahanbením. Chtěl jsem se 
odtrhnout pohledem a podívat se Tracie do očí, ale nedokázal jsem odtrhnout 
pohled od jejího nádherného těla.

Nakonec jsem ji slyšel,jak pronesla: "Říkáš jedno, ale tvoje tvoje tělo 
říká něco jiného."

Její slova konečně prolomila zakletí. S obtížemi jsem jí dokázal vzhlédnout 
do její nádherné tváře asi 30 cm nade mnou. Jaká z ní byla krasavice!

Pomalu jsem se vzpamatoval, ale pořád jsem se trochu třásl. Ať jsem dělal 
co jsem dělal, nedokázal jsem to ovládnout.

Chytila mě pod bradou jednou rukou a řekla triumfálně: "Věděla jsem, se ti 
mé nové já bude líbit!"

Pomyslila si přitom: je pořád stejně velký jako byl, a podívejme se, jak se 
třese! ... To je něco! ... To si užiju legrace! ... Bude můj!"


Nevím proč, ale reagoval jsem se svou starou dobrou bravurou. Odstrčil jsem 
jí ruku a řekl: "Kde je můj pokoj, jsem unavený."

Jako vždy ignorovala můj výbuch, ale dala se do pohybu. Vyrazila zády ke 
mně a s houpajícími se boky, mávla a řekla: "Pojď za mnou."

-------------------------------------------

Nevím, jak mě k tomu přemluvila. Možná proto, že jsem k ní byl večer 
protivný. Chtěl jsem napravit naše vztahy. Nebyla to její chyba, že byla 
tak velká. Kdokoliv by se podíval na její rodiče, předpokládal by, že 
jejich dítě bude taky velké.

Ať tak nebo tak, souhlasil jsem, že budeme šplhat po skalách na kopcích 
západně od domu. Věděl jsem, že se nenchám zahanbit. Byl jsem ve slušné 
formě. Myslel jsem, že bych ji mohl unavit, ještě než to začne být 
nebezpečné. Bylo to moje eso v rukávě, jedna z věcí ve kterých jsem opravdu 
dobrý, je běh. Často jsem běhával po kopcích doma v Coloradu.

Při oblékání jsem vyhlédl z okna na nádherné kalifornské ráno. Vzal jsem si 
nové džíny a tričko a byl připraven čelit Tracie a čemukoliv, s čím dnes 
přijde. Jak jsem scházel ze schodů, probouzela se ve mně bývalá 
soutěživost. Byl jsem rozhodnut překonat ji ve všem, k čemu dostanu 
příležitost.

Při snídani byla Tracie žvatlavá jako vždy. Vypadala orpavdu nadšená z 
dnešního výletu. Bylo mi jasné, že je do mně pořád udělaná. Chlap to dokáže 
uhodnout podle toho, jak se holka na něj dívá, a ona na mně hleděla očima 
jako koláče.

Při lehké konverzaci u snídaně jsem si ji znovu prohlédl. Tracie měla na 
sobě pruh látky kolem prsou a vystřižené šortky, které zakrývaly minimum z 
jejich opálených dlouhých stehen. Musel jsem si přiznat, že vypadá báječně. 
Kolem hlavy měla modrou pásku, která jí udržovala vlasy z očí. Musel jsem 
si připomenout, že je jí teprve 15. V té chvíli vypadala mnohem starší.

Trvala na tom, že můj oděv je nepřijatelný, příliš těsný pro horolezectví. 
Musel jsem jít nahoru a sundat džíny, aby mi je mohla spravit. Byl jsem 
překvapen, když mi je spravené podávala přes přivřené dveře - Tracie 
ustřihla většinu nohavic.

Když jsem scházel zpátky dolů, Tracie si mě prohlédla, a pak hvízdla, jako 
kluk, když vidí pořádnou kočku.

Provokativně řekla: "Pěkné nohy!"

Potřásl jsem hlavou a řekl poněkud znechuceně: "Pojďme."

Sliboval jsem si cestou, že ji dneska odkážu do patřičných mezí. Bylo mi 
jasné, že je to pořád ta stará drzá Tracie.

Než jsme vyšli, Tracie ze zeptala: "Určitě nechceš jet na kole? Je to k 
stěnám skoro 4 kilometry."

Otočil jsem se a řekl sarkasticky: "Jestli si myslíš, že to nezvládneš..."

Podívala se na mě a její vždypřítomný úsměv zmizel. Předběhla mě a řekla 
poněkud impertinentně, "Myslela jsem na tebe."

Prvního asi půldruhého kilometru vedla cesta dolů z kopce, a já byl v čele. 

Čas od času jsem zrychlil krok, abych viděl, jestlimi stačí. Vypadalo to, 
že se pohybuje velmi lehce. Když mluvila, ani se nezadýchávála. Po 1500 
metrem jsem přestal mluvit, protože můj hlas zněl hůř než její. To mi však 
jen dodalo na rozhodnosti.

Někdy během třetího kilometru cesta začala stoupat strmě do kopce, a Tracie 
se ujala vedení. Držel jsem s ní jakž takž krok, ale nohy jsem měl jako z 
olova a začínal jsem lapat po dechu.

Když jsme doběhkli k dalšímu kopci, cesta vedla ještě strměji rovnou vzhůru 
a začal jsem mít vážné potíže s udržením tempa. Nakonec jsem musel 
zastavit. Předklonil jsem se, položil ruce na kolena a zkoušel nasát tolik 
kyslíku, kolik to jen šlo.

Když si toho Tracie konečně povšimla, přiběhla zpátky. Zastavila se přímo 
přede mnou, ale přestala běžet. Klusala na místě a zeptala se: "Jsi v 
pořádku?"

S napětím v hlae jsem vydechl: "Potřebuji jen pár minut."

Pomohla mi na bok, mimo cestu. Opřel jsem se o svah a lapal po dechu. Znovu 
jsem byl zahanben, ale byl jsem příliš unaven, než abych se tím zabýval.

Podíval jsem se na Tracie a byl zvědav, na co myslí. Usmívala se na mě jako 
obvykle, ale její úsměv byl teď jaksi jiný.

Tracie se dívala na Toma a myslela si, jak chce se mnou udržet krok? Chtěla 
bych mu ukázat trochu zábavy, jako lezení, kolečkové brusle a surfing, ale 
nemyslím, že mi bude stačit. Jak to udělat? Musím něco vymyslet. 

Zatímco myslela na problém s Tomem, prohlédla si ho pořádně ještě jednou. 
Byl stejně pohledný, jak si ho pamatovala, pořád stejně roztomile malý. Ani 
nevěděla, proč se jí tak líbí. Ale věděla, že se jí líbí moc. Možná se 
jednou dokonce vezmou. Měla dokonce ráda i jeho vzpurného ducha. Měl vůli 
Herkula v těle Wally Coxe.

Pomohla Tomovi na nohy a znovu vyrazili, tentokrát mnohem pomaleji. Tracie 
se rozhodla. Musím převzít kontrolu. Bude muset dělat, co mu řeknu. Bude 
legrace, podrobit ho své vůli. Bude to lehké. Jsem mnohem silnější než on. 
Dokonce už když mi bylo 12, byla jsem mnohem silnější. Vzpomínky na 
poslední setkání se vynořily a vyloudily jí úsměv na rtech. Usmívala se, 
přestože stále běžela.

Asi za deset minut museli znovu zastavit, aby si Tom odpočinul. Dívala se, 
jak lapá po dechu, a usmívala se při pomyšlení, jak si užije při jeho 
výcviku. Bude to super. Ale kdy bych měla začít? Dnes večer by to šlo. To 
mu dá čas na trochu odpočinku, a to bude určitě potřebovat.

Pomohla mu znovu na nohy a napů žertem se zeptala: "Nechceš, abych tě 
zbytek cesty nesla?"

Když jsem to uslyšel, objevil se mi na tváři vystrašený výraz. Vyškrábal 
jsem se na nohy a znovu se dal do běhu.

Než se Tracie rozběhla za ním, dívala se chvíli, jak běží, a její úsměv se 
přitom rozšířil. Opravdu má kuráž, pomyslela si. Pak si připomněla další 
problém. Chtěla ho vzít zítra buď na skály, nebo na kolečkové busle, jak by 
jí mohl stačit? Pak si vzpomněla na svůj vtípek o nošení a v její mazaném 
rozoumku se objevilo řešení. Široký úsměv se opět rozhostil na její 
překrásné tváři.

------------------------------------------

Horolezectví se mi moc nedařilo. Běh do kopce ze mne vysál sílu. Musel jsem 
po cestě nahoru odpočívat každých pět minut. Byl jsem příliš vyčerpaný, než 
abych cítil hanbu. Prohrál jsem s Tracie další kolo.

Je jí třeba přičíst k dobru, že se mnou měla velkou trpělivost. Přestala už 
před chvílí vtipkovat a teď spíš pomáhala, než se vysmívala. Styděl jsem se 
teď za své dosavadní chování během návštěvy. Chovala se teď ke mně víc jako 
pozorná starší sestra než jako kamarádka. Zdá se, že se naše role někdy 
během dne obrátily.

Konečně jsme dorazili ke skalní římse. Byla to kolmá stěna vysoká asi 12 
metrů, která se nám postavila do cesty k vrcholu. Podíval jsem se na ni a 
znechuceně se ušklíbl. Věděl jsem, že nemám dost síly, abych se na ni 
vyškrábal.

Tracie viděla mou reakci a zeptala se soucitně: "Myslíš, že to dokážeš?"

Svěsil jsem hlavu a odpověděl, "Nevím."

Všechna má dřívější bravura zmizela. Nahradilo ji naprosté vyčerpání a 
poznání, že Tracie je lepší než já v dalším sportu.

Traciny další slova mě překvapila: "Můžeme se vrátit."

Prostě jsem jí musel ukázat. Podíval jsem se na ni, zhluboka se nadechl a 
řekl: "Pojďme na to!"

To ji znovu přimělo k úsměvu. Řekla však, jako opatrný starší sourozenec: 
"Běž první a neboj se, budu hned za tebou."

Z nějakého důvodu mě to ani nerozlobilo. Byl jsem velmi rád, že bude hned 
za mnou.

První tři metry šly docela dobře. Tracie byla hned za mnou na skalní stěně. 
Když jsem zastavil, abych si trochu odpočinul, ohlédl jsem se a viděl, že 
se dva mladíci zaszavili dole a dívali se, jak nám to jde. Měli ruce 
založené na prsou a bavili se spolu. Vždycky jeden něco řekl a pak se oba 
hlasitě zasmáli. Ozvěna jejich smíchu zněla kaňonem.

Viděl jsem, jak se na ně Tracie škaredě podívala. Když nevrhala pohledy na 
oba mladíky, povzbuzovala mě: "Dokážeš to! Ještě kousek."

Podíval jsem se nahoru a byl toještě pořádný kus. V té chvíli jsem 
zpanikařil. Zkusil jsem se vytáhnout trochu výš, ale síly mě úplně 
opustily.

Zakřičel jsem dolů: "Tracie, nedokážu to!"

Zavolala na mě zpátky: "Drž se, už jdu."

O chvíli později jsem cítil, jak mě její velké tělo přikrylo.

Zavřel jsem oči a modlil se.

Zašeptala mi do ucha: "Je to v pořádku, mám tě!"

Slyšel jsem, jak se mladíci smějí ještě hlasitěji. Naplnilo mě to studem.

"Myslíš, že dokážeš slézt?" zeptala se.
"Zkkusím to," zakoktal jsem.

Pomalu jse s Tracinou pomocí slezl. Věděl jsem, že sám bych to nikdy 
nedokázal. Přikryla mě svým velkým tělem a položila mi své ruce na moje, 
aby si byla jistá, že se mi neuvolní chyt. Bylo to nejděsivějších deset 
minut mého života. Celou dobu mi zněl v uších řehot mladíků dole.

Když jsme byli jen pár decimetrů nad zemí, Tracie seskočila a pak mě 
sundala ze skály, chvíli mě držela ve vzduchu a pak mě postavila na nohy. 
Vzhlédl jsem k ní - pořád vypadala svěží jako sedmikráska. Řehot mladíků 
ještě zesílil.

V okamžiku, kdy jsem byl dole, Tracie zašeptala: "Můžeme jít?"

Podíval jsem se na ni a kývl. Byl jsem vyčerpaný, ale chtěl jsem co 
nejrychleji pryč od těch mladíků. Vydali jsme se dolů, když vtom se nám dva 
mladíci postavili do cesty. 

Mohl jsem si je dobře prohlédnout. Byli to typičtí násilníci. Oba přes 180 
cm, věk mezi 19 a 20.

Větší promluvil první: "Hej, bejby, máš pořádné svaly, ale sluší ti!"

Tracie nevypadla uražená, ale řekla velmi klidným hlasem: "Považujte to za 
varování, máte poslední šanci vypařit se ... Nenecháte-li nás projít, 
nakopu vám zadky přes celé hory."

Oba se rozchechtali a udělali hlasté "Bůůůůů!"

Byl jsem připravený, že nám nakopou zadky přes celé hory. Věděl jsem, že 
musím Tracie bránit.

Zbývající otrapa promluvil jako druhý: "Hej bejby! Proč nedáš kopačky svému 
malému bratříčkovi a nejdeš s námi, opravdovými chlapy."

Už rozzlobenějším tónem Tracie odsekla: "Pro vaši informaci, to není můj 
mladší bratr, ale můj kluk."

To vyvolalo nejhlasitější řehot obou chuligánů.

Nebyl jsem si jist, zda mě víc ponižuje jejich smích nebo ohromuje Tracina 
odpověď. V každém případě, neměl jsem čas nad tím přemýšlet, protože v té 
chvíli Tracie udeřila.  

Rychle jako vítr zasadila menšímu mladíkovi tři nebo čtyři rány. Padl jako 
podťatý. Druhý muž neztrácel čas a zkusil Tracie povalit na zem. Chytila se 
ho a oba se začai kutálet po zemi ve změti rukou a nohou.

Chvíli jsem se styděl, že jsem nezasáhl, ale stalo se to všecho tak rychle, 
a nevypadalo to, že by Tracie příliš potřebovala pomoc.

Mé soustředění na boj byl přerušeno, když jsem zahlédl druhého muže, jak se 
zkouší odplížit. VYpadal nezdravě a postupoval velmi pomalu. Podíval jsem 
se zpět na Tracie. Měla svého soupeře mezi nohama a tiskla mů nůžkami pas. 
Ruce mu sjížděly po jejích stehnech, jak se zoufale snažil vyprostit.

Za pouhých několik vteřin získala Tracie nad chlapíkem plnou kontrolu. 
Opřela se o loket a tiskla ho děsivou silou. Zmámeně jsem pozoroval, jak 
její nohy pohlcují toho muže. Byly tak krásné, a zároveň smrtící. Na chvíli 
jsem si skoro přál, abych byl mezi jejíma nohama místo něho. Dokud jsem 
nezaslechl jeho jekot.

"AUUUUUUUUUUUUU!"

Řekl bych, že to bylo ve chvíli, kdy jeho břišní svaly povolily a jeho 
břicho pocítilo naplno zuřivost Traciiných velkých nohou. O pouhých pár 
vteřin později znehybněl. Tracie obrátila pozornost k druhému chlapíkovi. 
Pořád ještě se snažil odplazit, ale moc daleko se nedostal.

Když Tracie vstala, udělala malé přehnané pukrle mým směrem. Bylo to tak 
sexy gesto, že jsem jen potřásl užasle hlavou. Pak protáhla své velké tělo 
a ostentativně dlouze zazívala. Znovu přitom vypadala zatraceně sexy.

Nakonec se zaměřila znovu na druhého chlapíka, a zvolna a nedbale 
přistoupila k němu. Popadla ho za vlasy a postavila násilím na nohy. 
Nejistě se kolébal na třeoucích se nohách, zatímco ho Tracie pořád ještě 
držela za vlasy.

Co udělala pak, mě dostalo. Poslala mi volnou rukou vzdušný polibek a 
přinutila ho pochodovat ve velkím kruhu, přičemž ho bolestivě táhla za 
vlasy. Houpala se přitom  v bocích a kráčela přitom tak sexy, že jsem 
cítil, jak mi tvrdne. Musel jsem bojovat s touhou uchopit svůj penis.

Díval jsem se na jednostranný zápas a brzo pochopil, že se přede mnou 
předvádí. Mohla to klidně skoncovat už dávno. Bylo to neuvěřitelné, dva 
výtržníci nebyli pro ni a její úžasné tělo žádnými soupeři. Byl jsem 
zvědavý, kde jsou hranice její síly.

Nakonec se Tracie začala nudit. Přitáhla si mladíka, přitiskla mu ruce k 
tělu a zvedla ho ze země v medvědím objetí. Pak do toho začala pomalu 
vkládat sílu.

Chvíli prosil a pak se rozbrečel, ale Tracie byla pořád ještě rozzlobená a 
tak mu dla pocítit plnou sílu svých neuvěřitelných paží. Trvalo to asi 
minutu, než zůstal bezvládně viset v těch jejích úžasných pažích. Když 
viděla, že už od něj nic nehrozí, přešla ke mně, bezvládného muže stále v 
náručí.

Usmála se na mě a ležérně poznamenala: "Vidíš, už se není čeho bát. Zvládla 
bych ještě pět takových jako ti dva, a ani se nezapotila."

Odhodila pak toho chlapíka jako pytel smetí (což v podstatě byl), postavila 
se přede mnou a usmála se do mé užaslé tváře.

"Jjjakkk?" dokázal jsem stěží vykoktat.

Okamžitě napnula oba bicepsy v efektní póze.

Tentokrát jsem se slyšel, jak říkám: "Tyyy. jsi úžásná!"

To ji vyloudilo na tváři ten nejširší úsměv, jaký jsem kdy viděl, a ležérně 
poznamenala: "Trénovala jsem svoje tělo ode dne, kdy jsme se před třemi 
lety rozloučili. Ti ubožáci neměli šanci."

Vztáhla ke mně ruku a dodala velmi něžně: "Nemusíš se ničeho bát, vždycky 
tě budu chránit!"

Tentokrát mě její prohlášení neponižovalo. Vrátil jsem jí úsměv a sáhl po 
její velké ruce. Když jsme šli dolů po cestě, nebyl jsem si jist, zda se 
držíme za ruce jako dívka s chlapcem, nebo jako starší sestra s mladším 
bratrem. Ale kdovíproč jsem se důsledky této situace příliš nezabýval. 
Odsunul jsem je stranou a soustředil se na to, abych držel krok s Tracie.
------------------------------------------

Zatímco jsem spal ve své posteli, vyčerpaný z ranního programu, tracie, 
aniž bych o tom věděl, ve své zlomyslné mysli probírala dvě věci. Bylo to 
řešení jednoho z jejích problémů. Když dokončila podivný postroj na záda, 
zvedla ho, aby zjistila, zda vyhovuje jejím požadavkům. Bylo to tak!

Tracie upravila velký batoh. Používala ho, naplněný závažím, když 
posilovala nohy na cvičebním schodě. Úprava spočívala v prostřižení dvou 
otvorů pro nohy a třetí díry strategicky umístěné mezi nimi. Potřebovala k 
tomu jen trochu lepicí pásky a velké nůžky.

Dívala se na svou kreaci se škodolibou radostí. Řekla si se zahihňáním, 
nemůžu se dočkat, až uvidím jeho obličej, až pozná, co jsem pro svého 
mužíčka připravila. Teď ho můžu vzít kamkoli a budeme moci spolu dělat, co 
budu chtít.

Jakmile dokončila svou práci, Tracie si pospíšila nahoru po schodech, aby 
se nachystala na překvapení pro mě. Nejprve našla své nejvíc sexy bikini. 
Byly růžové a byly to spíš šňůrky než bikini. I vršek byl velmi skrovný a 
odhaloval většinu jejích nádherných prsou. Vypadalo to, jako by se měla 
každou chvíli z tenké látky úplně vyloupnout ven.

Po převléknutí do miniplavek se na chvíli zastavila a prholédla se v 
zrcadle. S výsledkem byla velmi spokojená. Pak přešla ke svému toaletnímu 
stolku, aby se pro svého mužíčka co nejvíce zkrášlila. Sexy rudá rtěnka a 
pár vrstev válečných barev vždy zvýrazní ženskou krásu. V tomto případě to 
ani nebylo moc zapotřebí, Tracie byla na dvacítce ve stupnici krásy od 
jedné do deseti.

Další zastávka u zrcadla jí řekla, že je připravena. Mrkla na hodinky, byly 
téměř čtyři. Spal jsem už dvě a půl hodiny. To je dost dlouho, pomyslela si 
a napochodovala se svým sexy tělem do mého pokoje.

Jak vcházela, slyšela mě chrápat. Sedla si ke mně a jemně mnou zatřásla. S 
několika směšnými zvuky jsem se pomalu vracel z říše snů.

Moje oči se zvolna zaostřovaly na překrásném zjevení, usmívajícím se nade 
mnou. Trvalo mi další vteřinu, než jsem poznal Tracino velké tělo a úžasnou 
krásu.

"Tracie, co tu děláš?" řekl jsem šokovaně. Přitáhl jsem si deku, abych 
zakryl svou nahotu.

"No tak, Tomášku! Vstávej! Chci ti něco ukázat."

"Nemůže to počkat?" odpověděl jsem omámeně.

"Ne! Hned vstaň ! Chci ti ukázat něco opravdu bezva."

S těmito slovy mě popadla za ruku a začala stahovat z postele.

"POČKEJ!" zakřičel jsem "Mám na sobě jen slipy."

"No a co!" odpověděla Tracie. "Pořád máš na sobě víc než já." Pustila mi 
ruku a předvedla se mi v celé své kráse.

Spadla mi čelist, když jsem ji pořádně uviděl.

"Jdeš plavat," zeptal jsem se vylekaně.

"Možná později," odpověděla, jako by nechápala, že se ptám na důvod jejího 
úboru.

"Teď vstávej!"

Nevím proč, ale poslechl jsem její příkaz a pohnul se. Musel jsem si 
přiznat, že na mých slipech bylo asi pětkrát víc látky než na Tracie. Když 
jsem konečně pomalu slezl z postele, Tracie mě chytla za ruku a táhla ven 
ze dveří. 

"Kam jdeme?" dokázal jsem vymáčknout.

"Uvidíš!" odpověděla pouze.

Vedla mě do pokoje, kde jsem ještě nebyl. Uvnitř byly různé druhy 
cvičebního vybavení. Brzo jsem pochopil, že to je Tracina tělocvična.

Došli jsme doprostřed místnosti. Tracie mi pustila ruku, vrátila se ke 
dveřím, a rychle a obratně je zamkla.

Byl jsem zmatený. Co to Tracie dělá?

Poté co zamkla, přistoupila ke mně a chvíli mi jen zírala do očí. Výraz 
její tváře mě poděsil. Rozhlédl jsem se kolem a díval se, co by se dalo 
dělat.

Po chvíli promluvila.

"Tomášku, mužíčku, všechno se teď změní."

Rozhodl jsem se, že nejlepší obrana je útok. Rozzlobeně jsem vykřikl: "O 
čem to mluvíš?"

Svou velkou rukou mě vzala za bradu a řekla: "Odteď jsem já u vesla."

Určitě jsem zněl dost vydešeně, když jsem odpovídal: "Tvůj táta říkal, že 
rozhodovat budu já!"

Mě samotnému to znělo naprosto nepřesvědčivě.

Chvíli jsme na sebe jen zírali. Tracie se pomalu začala usmívat. Pomalu 
jsem se soustředil na to, co se zdálo být má jediná možnost. Chystal jsem 
se zdrhnout.

Tracie to musela vycítit, protože náhle sáhla dolů, chytila mě v podpaží a 
zvedla nahoru. Trčel jsem ve vzduchu, nohy se mi kolébaly dobrých 30 cm nad 
zemí.

S úsměvem na tváři mě tak držela, zatímco já na ni nechápavě zíral.

Nakonec jsem dokázal vykřiknout: "Tracie, okamžitě mě dej dolů!"

"Dát tě dolů," řekla škádlivě, "naopak - dám tě nahoru."

Natáhla paže a zvedla mě vysoko nad hlavu. Mé nohy teď musely být skoro 
metr nad zemí.

Její síla byla neuvěřitelná. Držela mě tak pár chvil, a vůbec to 
nevypadalo, že by ji to stálo nějakou energii.

Méně důrazným tónem jsem řekl: "Prosím, Tracie, dej mě dolů. Tohle je 
ponižující."

"Proč?" zeptala se, "protože patnáctiletá holka je nekonečně silnější než 
jednadvacetiletý muž? ... Tedy, Tomášku, obávám se, že si na to budeš muset 
zvyknout... Víš, v tomhle světě platí právo silnějšího."

"DEJ MĚ DOLŮ!" zařval jsem.

Nepostavila mě na zem. Místo toho mi začala palci tisknout hrudník.

"Dobře! Dobře! Pusť mě!" řekl jsem mnohem méně autoritativním tónem.

"Dobře co?" zeptala se.

"Dobře, na chvilku budeš rozhodovat ty," zašeptal jsem.

"Hodný chlapeček!" řekla velmi škádlivě, ale přestala mě tisknout. 

V příštím okamžiku změnila mou polohu. Nyní jsem seděl na jejím boku. Bylo 
to neuvěřitelně ponižující.

Přeškla k velkému zrcadlu, takže jsem měl poprvé příležitost prohlédnout si 
náš odraz. 

Nechala mě, ať se obraz v zrcadle vryje do mé mysli, a pak řekla: "Nejsme 
krásný pár, malý Tomášek a jeho VELKÁ SILNÁ patnáctiletá kamarádka."

Nemohl jsem si pomoci, odvrátil jsem hlavu a zabořil obličej do jejího 
ramene.

Když viděla mou reakci, chytila mi hlavu jednou rukou a otočilaji tak, 
abych se jí díval do očí.

Holčičím hlasem pak zašeptala: "Nestyď se, maličký. Tak je to mezi námi 
normální."

Pak mě políbila.

Zkoušel jsem se bránit, ale rukou mi bez námahy držela hlavu a její rty se 
postaraly o zbytek. Nejdřív jsem vzdoroval, ale byl to tak nádherný pocit, 
že jsem se nakonec poddal polibku.

Po polibku mě otočila k zrcadlu a přikázala: "Napni biceps!"

Připadal jsem si jako blázen, ale co jsem měl děl. Napnul jsem biceps.

Tracie řekla svým škádlivým tónem: "Páni! To je ale síla!"

Má hanba dosáhla dalšího stupně, ale Tracie ještě neskončila. Stiskla mi 
sval palcem a ukazováčkem.

Můj sval okamžitě zmizel pod jejím útokem a zabolelo to.

Poprvé jsem ji začal prosit: "Tracie, prosím ... to bolí."

Kupodivu mě pustila, a pak napnula svůj sval a přikázala mi: "Stiskni."

Její sval byl velký jako softbalový míček. Nemohl jsem si pomoci, úplně mě 
zhypnotizoval. Místo, abych stiskl, jsem si na něj nejprve sáhl. Byl tvrdý 
jako kámen. Ještě než jsem to zkusil, věděl jsem, že tuhle věc zmáčknout 
nedokážu.

Přesto, rozkaz zněl jasně.

"No tak, stiskni," zopakovala.

Udělal jsem to, ale jinak než Tracie. Použil jsem celou ruku, ale sval byl 
jako diamant, nepoddal se ano v nejmenším.

Nakonec řekla jemnějším hlasem: "Vidíš, proti čemu stojíš."

Podíval jsem se jí do očí a pak jsem svěsil hlavu. Konečně jsem pochopil, 
že proti takové síle nemám šanci.

Dalších pět minut mě přinutila dívat se na nás do zrcadla a porovnávat naše 
těla. Mé nohy vypadaly proti jejím jako hůlčičky a vedle jejích tmavě 
opálených svalů vypadala má bledá postava téměr nemocně.

Musela mi číst myšlneky, protože právě v té chvíli mi řekla, že má pro mě 
připravený tréninkový program a že kalifornské slunce mi brzy dá zdravější 
vzhled.

Ani na tuhle urážku jsem nereagoval. Potřebovaj jsem čas, abych si 
připravil plán.

Se spokojeným výrazem na tváři se podívala do zrcadla a poznamenala: 
"Myslím, že nepotřebujeme žádné další zkoušky síly, jako ty, co jsme dělali 
dřív. Oba víme, kdo tu sílu má a kdo ne."

Podíval jsem se na ni do zrcadla a svěsil jsem hlavu. Věděl jsem, že má 
pravdu.

Ale moje utrpení teprve začínalo. Daůším rychlým pohybem mi nechala nohy 
sklouznout na podlahu a rychle objala velkými stehny mou hlavu. Byl jsem 
čelem k ní, nohy pevně na podlaze, ale záda ohnutá v podivném úhlu. V této 
pozivi měly nade mnou její svůdné nohy plnou kontrolu. Rukama jsem jí 
zkoušel roztáhnout nohy a uvolnit tak tlak na svou hlavu, vysvobodit se z 
toho sexy vězení, ale marně. Hlavu jsem měl centimetry od jejích intimních 
partií, a párkrát jsem rychle pohlédl i tímto směrem.

Škádlivě mě štípla do nosu a prohlásila: "Ovládat tě je tak lehké! Je to 
ještě lepší, než jak jsem si to představovala! Užijeme si spolu tolik 
legrace!"

Poslední část proslovu mě naplnila strachem. Naši rodiče právě odjeli. Co 
měla v úmyslu? Ale neprojevil jsem své obavy nahlas, nechal jsem si své 
myšlenky pro sebe, věděl jsem, že se s ní nemohu hádat. Ani by to nemělo 
cenu. Byl jsem její hračka, panenka na hraní, a nedalo se s tím vůbec nic 
dělat.

Nakonec mě její nohy uvolnily, a v té chvíli sáhla dolů a znovu mě zvedla. 
Přikázala mi abych jí dal nohy kolem pasu a ruce kolem krku. Poslechl jsem 
a cítil se v té chvíli jako malé dítě. Stěží jsem jí dokázal obejmout kolem 
krku, tak daleko trčela její prsa, ale dokázal jsem to. Také mě objala a 
stiskla, ale zdaleka ne vší silou. Bylo to spíš jako milostné objetí, ale 
pořád to stačilo na to, aby mi to vyrazilo dech.

Cítil jsem, jak pě píchají její prsa. Ale nebolelo to, bylo to naopak velmi 
příjemné. Poprvé jsem cítil žádost. Můj penis také zareagoval, a ten 
neovladatelný pocit ze včerejška se vrátil. Cítil jsem, jak se začínám 
třást.

Tracie si toho musela všimnout, protože se hlasitě zasmála a měla pohotově 
poznámku: "Ale Tome, myslím, že se ti vážně to moje velké tělo moc líbí!"

Přistoupila pak se mnou v náručí těsně k zrcadlu a řekla velmi čťastně: 
"Myslím, že potřebuješ přezdívku. Odteď ti budu říkat TŘASOŘITKA!"

V té chvíli jsem si nedokázal představit nic horšího, ale brzy jsem poznal, 
že jsem se mýlil.

Odnesla mě ke stolu a posadila nahoru na jeho okraj. 

Vzhlédl jsem k ní. Řekla sladce a nadšeně: "A teď přijde mé velké 
překvapení!"

Nesnášel jsem její překvapení a byl jsem si jist, že to tak bude i teď.

Sáhla za sebe, vytáhla bůhví odkud batoh a zazpívala: "Voalá!"

Chvíli jsem na ni hloupě civěl, než mě Tracie zasvětila.

"Tohle je nosič pro malého Třasořitku. S tímhle budeme moci dělat všecko. 
Můžu tě vzít na skály, kolečkové brusle a dokonce i surfovat.

Zíral jsem na ni pár vteřin, než jsem si uvědomil, co říká. Poprvé jsem si 
všiml otvorů vespodu batohu. Konečně jsem pochopil, na co chce Tracie ten 
postroj použít.

"Bože, Tracie! Jsem dospělý muž, a ty patnáctiletá holka. To je odporné. 
Budu totálně ponížený."

"Nesmysl! Vsadím se, že se ti to bude líbit a nakonec si to i zamiluješ! .. 
A navíc, nemáš jinou možnost."

"Tracie, budu ... budu se bránit."

Opřela se o ruce položené na stole vedle mého těla, nahnula se a pohlédla 
mi přímo do tváře.

Její slova nebyla jemná. "Poslouchej, jestli budu muset, ohnu si tě přes 
koleno a vymlátím z tebe duši. A pak, až tě dám do nosiče, budeš mít bolavý 
zadek ... Už to chápeš?"

Díval jsem se na ni další vteřinu a přemýšlel. Co dělají armády, když se 
setkají z nepřemožitelnou přesilou? Bojují až do konce, nebo se vzdají. V 
té chvíli jsem se rozhodl pro druhou možnost. Sklopil jsem zrak a potřásl 
hlavou v gestu naprosté porážky. Už to nemůže být horší, pomyslel jsem si.

"Hodný chlapeček," zazpívala a poklepala mě na hlavu.

Jakmile poznala, že se vzdávám, tracie zvedla batoh a řekla velmi škádlivš: 
"Všiml sis téhle díry?" a prostrčila prst třetím otvorem, který jsem 
předtím nepostřehl. Pak provokativně zavrtěla prstem, na který jsem zíral.

Podíval jsem se znovu na otvor, na Tracin vrtící se prst, a náhle mi začalo 
svítat. Bylo bolestně zřejmé, k čemu je otvor určen.

"Prosím, Tracie! To ne!"

Ignorovala mé prosby a řekla: "Je čas si to vyzkoušet ... Nachystám si tě."

Přitiskla mě k podlaze a stáhla mi tričko. Bránil jsem se, ale bylo to jako 
bojovat s větrem. Otočila se a umístila svůj velký zadek přímo na můj 
obličej. Její váha a hmota mě úplně znehybnily. Zkoušel jsem ji odstrčit, 
ale byl jsem touhle úžasnou mladou kráskou zcela odzbrojen.

Volnýma rukama mi snadno stáhla trenky. Na chvíli se zastavila a 
vychutnávala si snadné vítězství.

Chytila mě za penis a poznamenala: "Aspoň tady dole nejsi tak malý."

Prosil jsem: "Tracie, dost, vždyť máš proboha teprve patnáct!"

Jako obvykle, mé prosby dopadaly na hluché uši. Tracie se příliš dobře 
bavila a užívala si moc, kterou nade mnou měla. Pár vteřin manipulace a 
dosáhla požadovaných výsledků. Můj penis byl tvrdý jako skála. Cítil jsem, 
jak se přestávám ovládat.

"TRACIE!" vykřikl jsemhlasem, který zněl, jako bych byl bez dechu. Což byla 
taky pravda. 

Tracie za chviličku zastavila, ale ne kvůli mým prosbám, spíš proto, že 
dosáhla, čeho chtěla. Chtěla, aby můj penis byl tvrdý, tak aby mohl trčet 
ven z otvoru v batohu.

Můj výhled na svět se opět rychle změnil. Umístila mě na hranu stolu a 
řekla: "A teď si to vyzkoušíme!"

Bleskovým pohybem popadla batoh, dřepla přede mnou a přikázala, abych 
vklouzl dovnitř.

Poslechl jsem. Co jsem měl dělat? Mé nohy hladce vklouzly do otvorů a 
jakmile jsem byl bezpečně usazen, Tracie vstala! Musel jsem zakřičet, aby 
počkala, než si batoh přehodí přes záda, protože jsem musel můj stále 
ztvrdlý penis zastrčit do předního otvoru. V okamžiku, kdy to bylo hotovo, 
Tracie si batoh hodila na záda a utáhla popruhy.

Musel jsem zakřičet znovu, abych mohl penis posunout do téměř svislé 
polohy, aby měl dost místa v těsném prostoru, ve kterém se teď nacházel.

Než přešla k zrcadlu, aby obdivovala své dílo, dala mi další rozkaz.

"Dej pozor, ať ten tvůj pindík neudělá něco ošklivého na mých zádech, jinak 
mi věř, že to schytáš!"

Zkoušel jsem ovládnout erekci, ale můj penis měl svou vlastní vůli. Možná, 
kdybych myslel na fotbal!

Seděl jsem vysoko na jejích zádech. Nohama jsem jí jaksi přirozeně položil 
kolem boků a ruce našly oporu kolem jejího krku. Kdybych nebyl tak totálně 
zahanbený, mohlo by mi to připadat velmi pohodlné.

Než jsem ji mohl poprosit, aby mě pustila, přešla k zrcadlu a obdivovala 
své dílo. Byla samý úsmv při pohledu na náš obraz v zrcadle. Nic neříkala, 
ale otáčela se před zrcadlem a prohlížela si nás z různých úhlů. Bylo to, 
jako by předváděla nové šaty, a chtěla vidět, jak vypadají ze všech stran.

Tracie byla nadšená. Cítila se silnější než kdykoli předtím. Na zádech 
nesla úplně bezmocného dospělého muže. Jaká nádhera! Mám ho úplně ve své 
moci, pomyslela si. Odteď patří mně, je můj majetek. V té chvíli jsem k ní 
obrátil pohled, a když viděla můj poražený výraz, řekla si triumfálně, a 
brzy si to zamiluje!

Tracie dokonce zkoušela stát na jedné noze. Bylo to snadné. Má váha pro ni 
nic neznamenala. Mohla bych ho nosit celý den, a ani bych se nezapotila, 
pomyslela si, ale zítra přijde chvíle pravdy. Nosič projde svou první 
zkouškou v terénu.

Byl jsem v té chvíli myšlenkami úplně jinde. Zavřel jsem oči a myslel na 
svůj osud a hanbu, kterou jsem cítil. Zarazila mě myšlenka, že mé utrpení 
teprve začíná. Rodiče se nevrátí dřív než za dva týdny. Zaplavil mě pocit 
naprosté bezmoci, zatímco jsem myslel na svou budoucnoust s Tracie, která 
mě bude komandovat.

Obdivovala už bůhvípokolikáté své dílo a široce se usmála. Nakonec 
poznamenala: "To je paráda, co?"

Ještě jednou jsem dokázal sebrat hlas a zkusil nový přístup. Začal jsem 
opravdu prosit: "Prosím, Tracie, to už stačí."

"Máš hlad?" zeptala se.

Myslel jsem, že to je východisko, a odpověděl, "Mám, opravdu!"

"Dobře! Chci tě ukázat mým kamarádkám."

"Prosím, ne takhle, Tracie," škemral jsem.

Tracie řekla velmi sladce: "Jasně že ne takhle, hlupáčku! Až přijdeme do 
MscDonalda, mám pro tebe další překvapení."

"Bože!" pomyslel jsem si, "jen ne další překvapení."
--------------