Rváčka II. Co bylo pak. brooksie brooksie@pacificcoast.net, přeložil EagerVictim Mé druhé setkání se svalnatou 13-letou dívkou Poznámka autora: tato povídka je reakcí na mnoho e-mailových žádostí o pokračování. Díky každému, kdo mi napsal a doufám, že tuhle si užijete stejně jako první. Žebra mě bolela při každém nadechnutí. Přemýšlel jsem o tom, co se stalo. Přeprala mě třináctiletá holka, ponížila mě, přinutila mě, abych ji prosil o milost a líbal ji nohy před dvěma kamarádkami. Nakonec jsem říkal i věci, které po mně nechtěla, prosil jsem a škemral z vlastní iniciativy. Teď jsem ležel na zádech, s rozkazem zůstat, dokud ona a její kamarádky nebudou z dohledu. Převalil jsem se a podíval se směrem, kterým odběhly k řece. Neviděl jsem ani neslyšel nic, a tak jsem pomalu a bolestivě vstal, oprášil se a unaveně odkráčel k parkovišti a opustil louku, která byla dějištěm mého ponížení. Druhého dně mě žebra pořád bolela a rentgen ukázal, že dvě jsou zlomená. Účinek dívčiných nůžek jsem cítil ještě několik dalších dnů. Když bolest konečně ustala, zkoušel jsem na celou příhodu zapomenout. Nejsem zrovna macho, ale chodil jsem do posilovny několikrát týdně a považoval se tak trochu za sportovce. Zápasil jsem občas se svými přítelkyněmi a občas jsem se ocitl v chvatech, ze kterých jsem se nemohl dostat, ale vždy tu byla na mé straně trocha spolupráce. Rád jsem zápasil se ženami a měl jsem rád, jak na ně vítězství působilo. Byly pak sexuálně agresivnější a vyzývavější, a ve hře předstírali dominanci. Ale tahle holka, o hlavu menší a možná o 25 kg lehčí, mě naprosto přemohla dostala mě úplně pod kontrolu. Opravdu mě vyděsila tak, že jsem ji musel prosit, aby mi neubližovala. Držel jsem se dál od tržiště po zbytek léta, i když předtím jsem tam chodil pravidelně každý týden. Ke konci září jsem si uvědomil, že trh bude tento rok už jen několikrát. Vzpomínka na ponižující porážku z rukou (a nohou) sotva třináctileté dívky poněkud vybledla a začal jsem si myslet, že jsem byl přehnaně úzkostlivý. Koneckonců, nevěděl jsem, jestli tam bude. Vypadalo to, že se tu celkem vyzná a věděla o té louce, kde jsme zápasili, ale to neznamená, že tam chodí každou sobotu. A navíc, kdybych ji přece uviděl, mohl bych se jí vyhnout nebo prostě odejít. Jakmile jsem však zaparkoval a vysedl z auta, pocítil jsem neklid. Byl to nepochybně strach – strach, že mě polapí, nedovolí mi uniknout, sevře mě a bolestivě přinutí se vzdát, zatímco mě bude slovně zesměšňovat. Udělala ze mě skutečného strašpytla. Rozhodl jsem se nejprve obhlédnout celé tržiště, abych se ujistil, že tam není, jinak budu pořád nervózní a neubudu schopen se uvolnit a užívat si. Díval jsem se všude, ale nikde jsem ji neviděl a nakonec jsem si řekl, že jsem hlupák. Nakoupil jsem pár věcí a odnesl je k autu, pak jsem si dal kávu a poslechl pár kapel. Motal jsem se kolem asi hodinu a kochal se pohledem a zvuky, něco si zakousl a nakonec se rozhodl jít domů, šťastný a odpočinutý. Ve chvíli, kdy jsem strkal klíče do dveří auta, mě někdo šťouchl do žeber. "Ahoj, slabochu, dlouho jsme se neviděli, " řekl dívčí hlas. Otočil jsem se. Stála tam, ruce v bok a na tváři lehký úsměšek. Na sobě měla kraťasy a tílko odhalující břicho, a vypadala stejně silně a atleticky jako dřív. Kombinace sladké třináctileté tváře a svalnaté postavy by mě za normálních okolností nadmíru vzrušila, ale v té chvíli jsem necítil nic než strach a ponížení. Byla posledním člověkem, kterého bych chtěl potkat. "Ani mi neřekneš ahoj? Nevypadá to, že bys mě rád viděl," dobírala si mě. "Taky že ne," řekl jsem odmítavě. "No tak, klídek," řekla mírně, "chci se jen omluvit za ten výprask, co jsi ode mně schytal. Myslím, že jsem to trochu přehnala. Co říkáš, všechno dobrý? " Natáhla přátelsky ruku, usmála se a čekala, jak zareaguji. Ksakru, pomyslel jsem si. Nikdy jsem nevydržel dlouho být nepřátelský a tajně jsem obdivoval její sílu a schopnosti. Natáhl jsem ruku,abych si s ní potřásl na usmířenou, ale těsně, než se naše dlaně dotkly, popadla mě za malíček a ohnula ho zpět a zároveň mi zkroutila zápěstí, takže jsem jí nemohl ruku vytrhnout. Okamžitě jsem zkroutil tvář v bolestné grimase. "Nech toho." Zasténal jsem se stisknutými zuby. "Proč to děláš?" " „Protože," zavrkala, "chci další zápas. Užila jsem si posledně spoustu legrace a chybělo mi to. Jsi vážně ošklivý chlapeček, že si mě nechal tak dlouho čekat. " "Zapomeň na to!" odpověděl jsem vzdorovitě. "Nebudu s tebou zápasit." "Ale zlato, bojíš se malé holky? Mám jen třináct a jsem o tolik menší než ty. Ty jsi asi opravdu srab, viď?" říkala rozčilujícím, dětským hláskem. "Podívej, nech mě být," řekl jsem rádoby autoritativním tónem. "Nezajímá mě, co si myslíš nebo co říkáš. Zápasit nebudu." Pořád mi pevně držela prst, a tak jsem dodal, "prosím, prosím… pusť mě. " Hlas se mi přitom zlomil. „Ach, to už prosíme?" zasmála se. Neboj se, budeš mít na to ještě spoustu času, protože se budeme prát. Samozřejmě pokud nechceš mít zlomený prst, což by teď pro mě byla přímo hračka, tak jak máš zkroucenou ruku. " Ohnula prst trochu víc, až jsem zakřičel bolestí. „Auuu, ne, prosím, ne!" "Tak co? Budeme zápasit, nebo ti ho mám hned teď zlomit?" hrozila. „Dobře," vydechl jsem, „vyhrála jsi. Budeme zápasit. Řekni mi kdy a kde a budu tam." „To jo," houkla, „to ti tak věřím. Ne, slabochu, bude to tady a teď. Setkáme se na louce. A abych si byla jistá, že mě nepodvedeš, beru si tvoje klíčky od auta." "Co?" řekl jsem, zatímco jsem mrkl, abych se zbavil slz. „Nestarej se, vrátím. Jen si chci být jistá, že neutečeš. Na co mi jsou? Vždyť ani nemám tolik let, abych mohla řídit." Držela mi jednou rukou prst tak, že málem praskl, druhou sáhla pro klíčky. „Nebudu na tebe čekat. Dej mi klíčky nebo ti ho zlomím hned teď." Neměl jsem jinou možnost, pokud jsem nechtěl mít zlomený prst. Podal jsem jí klíčky a ona mě pustila. „Pět minut slabochu, a neopozdi se." Díval jsem se, jak zamířila k jedné z dívek, které byly minule svědkem mého ponížení. Něco jí řekla a obě se začaly smát, a pak odběhly cestou vedoucí k louce. Chvíli jsem nevěděl, co dělat, a pak se vydal za nimi. Proč jsem se té holky tak bál? Bylo mi skoro dvacet, o hlavu větší a nejmíň o 20 kg těžší. Ukázala mi, jak ovládá zápasnické chvaty, ale měla na své straně moment překvapení tím skokem a kopnutím, které mi vyrazilo dech a teď znovu, když mě oklamala tím trikem s rukou. Přece nemohla být silnější než já. Nějak mě zlomila psychicky a teď toho využívá. Prostě jdi po ní, řekl jsem si. Popadni ji, sraz ji na zem a … počkat, co to říkám? 31-letý muž chce agresivně napadnout třináctiletou holku před svědkem, její kamarádkou? Řekni dobrý den, slavný soude. Jak se asi budu mít, až se to provalí? Ksakru! To je blbost, musím teď hned odejít. Ale nemohl jsem! Měla mé klíčky od auta a nejdřív jsem je musel dostat zpátky. Rozhodl jsem se, že požádám o klíčky, než začneme zápasit, a pak prostě odejdu. Už toho bylo dost. Náhle mě zaplavily vzpomínky na její silné, pevní, svalnaté tělo a její silné sevření. Nebylo to úplně nepříjemné. Představil jsem si, jak asi bude vypadat za tři, čtyři roky. Bude jí teprve 16 až 17, a bude mít tělo jako … DOST! Zařval jsem v duchu sám na sebe. Hlava se mi točila. Ve chvíli, kdy jsem dorazil na smluvené místo, byl jsem vzteklý, vystrašený, zmatený a vzrušený zároveň. Posbíral jsem své myšlenky natolik, abych si vzpomněl na svůj původní plán. „Tak jo, jsem tady, dej mi mé klíčky." "Proč?" řekla škádlivě, "abys mohl utéct? Ne že bys to dokázal." "Nechci utéct," lhal jsem. "Nevěřím ti. Přesto, dostaneš svoje klíčky. Jsou támhle." Kývla na kamarádku, která seděla na plotu, který obklopoval malou travnatou loučku, kde jsme stáli. Ta provokativně zakývala klíčky." "Dej mi je!" řekl jsem rozzlobeně, a vyrazil k ní. Udělal jsem jen pár kroků, než jsem byl sražen k zemi, jako při rugby, mou rádoby soupeřkou. Od té chvíle jsem dokázal myslet jen na to, jak se ubránit. Byla neúnavná, pořád v útoku, agresivní, zkušená a se zdánlivě nekonečnou zásobou energie. Bojoval jsem ze všech sil, aby mě nedostala úplně pod kontrolu. Páky, kroucení rukou, škrcení, nůžky a další chvaty, to všechno na mě zkoušela. Bojoval jsem zuřivě v naprosté panice a snažil se uniknout jejím chvatům. Neměl jsem vůbec čas přemýšlet o nějakém protiútoku. Tak to šlo dál a dál, a za pár minut jsem lapal po dechu, potil se, uhřátý a unavený. Znovu na mě zaútočila a tentokrát jsem už neměl síly na obranu. Sedla mi na zda, chytla mě kolem krku a zvedla do sedící polohy. Objala mě nohama kolem pasu a držela mě, zatímco zesílila škrtící chvat. Zkoušel jsem využít paže, abych se vysvobodil, ale chvat byl příliš dobře provedený. Za pár vteřin se mi začala motat hlava kvůli odkrvení mozku a začaly mě obestírat mátohy. Jednu ruku jsem měl kolem jejího levého bicepsu. Byl na pohmat o tolik větší a tvrdší než můj! „Prosím, prosím, vzdávám se," zafňukal jsem. „Cože?" zeptala se, a uvolnila sevření, abych mohl mluvit hlasitěji, „neslyším tě." „Prosím, vyhrála jsi. Vzdávám se. Už se nechci prát. Jsi na mě příliš silná." „Prosíš o milost?" „Ano, milost, prosím, smiluj se." „No tak, neříkej mi, že se vzdáš tak snadno. Právě jsem se odstávala do varu a ještě jsem tě ani nestiskla nohama. Pamatuješ se, jak se ti to líbilo?" "Ne prosím," vzdychl jsem, "to ne." Přitlačila i na boky. "Ne!" vykřikl jsem. "Ano," odvětila a stiskla víc, „tady přichází drtič." Pustila mi hlavu nahnula se dozadu, opřela se o paže a obrátila mě na bok, stehna vtlačená do mého poddávajícího se těla. „Vzdáváš se?" vyštěkla. "Ano," ječel jsem, "vzdávám se, vzdávám se, ne prosím!" "Ne co?" řeka potměšile, "nemám přestávat? To jsi chtěl říct?"Nohama zatlačila ještě víc. Odkud vzala tolik síly? "Ach bože, dost, zlámeš mi žebra. Prosím, udělám, co řekneš." "Jsou mé malé nožky na tebe příliš silné?" "Ano,ano, příliš silné. Už to nevydržím, prosím dost." Povolila trochu sevření a zavolala na kamarádku, aby přišla blíž k místu, kde jsem se zmítal v bezmocném odevzdání. „Teď řekni pěkně nahlas a zřetelně, slabochu, ať tě má kamarádka dobře slyší. Ubližuju ti? " "Ano." "Ano co?" naléhala, a zdůraznila svůj dotaz další brutální explozí síly nohou. "Ano, ubližuješ mi," odpověděl jsem zoufale. "Přiznáváš, že jsem silnější než ty?" "Ano." Řekl jsem chabě. "Ty máš trochu dlouhé vedení, viď?"znovu zaútočila na mé břicho, až jsem vykřikl bolestí. "Ano, jsi silnější než já, mnohem silnější. Prosím, omlouvám se." "Za co se omlouváš?" "Omlouvám se, že jsem neřekl, co jsi chtěla." „Dobrá, zkusme to znovu. Připouštím, že jsem lepší než ty v každém směru a že jsi slaboch?" "Ano," řekl jsem a pečlivě hledal slova, "připouštím, že jsi silnější než já v každém směru, a … že… jsem slaboch." Její kamarádka se začala hihňat. „Jo! To je super. Ať to řekne ještě jednou," naléhala. „Řekni to znovu," poručila má mučitelka. "Jsem slaboch." "Znovu!" "Jsem slaboch, jsem slaboch, jsem slaboch. Prosím, už dost." "Co ještě ho mám přinutit říct?" "Ať tě prosí o milost jako posledně. To bylo fajn." "Chce tě slyšet, jak prosíš o milost. Nějaký problém? " "Ne, ne, žádný problém. Prosím, smiluj se. Smiluj se nade mnou. Jsi nejlepší, nejsilnější, udělám všechno, co řekneš. Prosím, už mi neubližuj. Milost. " "Ať ti zase líbe nohy." „Na to bude ještě spousta času. Chci ti ukázat, jaké to je, mít chlapa pod kontrolou. Pojď, lehni si za mě. Teď, slabochu, nechám svou kamarádku, ať tě trochu stiskne. Její nohy nejsou tak silné jako moje, ale pořád jsou dost silné, takže buď radši hodný" Posunula nás tak, že jsem ležel na břiše, stále mezi jejími silnými stehny, a pak mi zkroutila pravou ruku za záda. Vysunula jednu nohu zpod mého těla a otočila se tak, že klečela před mou hlavou, mí ruce pevně zkroucené za zády. „Dobře, teď si lehni na bok a dej jednu nohu pod něj," řekla kamarádce. Trhla mou paží nahoru, až jsem vykřikl bolestí. „Nadzvedni břicho, ať může pod tebe dát nohu." Okamžitě jsem poslechl. „Teď," obrátila se znovu ke kamarádce, „dej mu druhou nohu přes záda a překřiž kotníky... ano, takhle. Posuň nohy trochu výš. Musíš je mít kolem spodní části hrudního koše, abys mu mohla stisknout žebra. Jakmile ho pořádně na chvíli stiskneš, bude ho bolet každý nádech. To je ono, stiskni ho. Přinuť ho, ať se ti poddá." Dívka začala tisknout ze všech sil. !Jen pomalu, nechceš se přece unavit. Dávej mu rychlé, tvrdé stisky a pak ho jen drž pevně, ale tak, aby si svaly odpočinuly. Drž nohy natáhnuté, neohýbej kolena, tak bys ztrácela sílu. Přesuň svou váhu dopředu a zatlač koleny. Tak to bude opravdu bolet." Znovu mi drtila žebra. „Vzdáváš se?" zakřičela učenlivá žákyně a přidala další tvrdé sevření. „Vzdáváš se?" znovu naléhala. „Vzdávám se," zasténal jsem. „Fajn, přinutila jsem ho, aby se vzdal," zajásala. „To je jen začátek. Můžeš si dělat, co chceš. Pamatuj, že musíš překřížit kotníky pokaždé trochu jinak, aby sis je neotlačila. Pak můžeš jen tak ležet a hrát si se svými oběťmi, zvlášť když jim sevřeš taky ruce. Tady, dej nohy trochu šikmo." „Takhle?" „To je ono. Posuň kotníky trochu dolů. Dobře. Teď ho chytni za ruku, okolo zápěstí. takhle. Trochu ji zakruť a vytáhni nahoru. Tak to víc bolí. Vidíš? Teď ho máš úplně na milost a nemilost. Nemůže se bránit. No tak, do toho, ukaž mu svou sílu, přinuť ho, ať škemrá." Kamarádka byla vyšší a štíhlejší, ale v mé oslabené kondici měla síly víc než dost na to, aby její chvaty děsně bolely. Ještě jednou jsem škemral a prosil o to, aby mě pustila. "Skvěle, holka, a teď zkus něco jiného. Pamatuješ si to škrcení, které jsem použila posledně? Nejdřív mu sedni na záda. Drž mu ruku zkroucenou. Posuň se dolů, pusť mu ruku a chytni ho levou rukou kolem krku. Pak vezmi pravou ruku, kolem bicepsu, pravou dlaň polož na temeno hlavy, trochu vlevo." Kamarádka postupovala přesně podle instrukcí. "Teď ho vytáhni nahoru, tak abys klečela a on seděl na zadku přímo před tebou." Pomohla dívce dosáhnout pozici, kterou právě popsala, a upravila jí chvat. Když chvat utáhla, znovu jsem se zoufale pokoušel udržet při vědomí. "Dobře, ale nepoužívej příliš mnoho síly. Chceme, aby zůstal při vědomí." Přešla přede mě a párkrát mě pleskla přes obličej, až jsem zamrkal. Pak znovu, tentokrát silněji, až jsem se rozbrečel. "Teď ho můžeš pustit. Nebude dělat problémy." Dívka, která mě škrtila, přestala. Převrátil jsem se na bok, hlavu u nohou svalnaté rváčky." "Když už jsi dole, otroku, obdivuj mě. Polib mi nohy. Cucej mi prsty u nohou." Poslechl jsem bez váhání. "Teď obdivuj mé svaly na nohou. Polib je a řekni mi, jak jsou velké a silné." Když ji to přestalo bavit, přikázala mi líbat nohy cucat palce její kamarádky. Nakonec mi dovolila odpočinout si. Stulil jsem se do klubíčka a vzlykal. "Lehni si na záda," přikázala, a strčila do mě nohou. Otočil jsem se na záda. Sedla mi na prsa a smála se na mě pohrdlivě, když jsem jí bezmocně hleděl do tváře. Zvedla tričko a odhalila malá, dívčí prsa. Byla tak svalnatá, že se stěží dalo určit, kde končí svaly a začínají ňadra, ale jedna věc byla jistá. Její malé bradavky byly tvrdé a vzpřímené. "Když tak rád cucáš, mohl bys to zkusit i na nich, co říkáš?" Neřekl jsem nic a dostal další facku. "Odpověz mi, když s tebou mluvím, blbče! Říkám, že bys mi rád cucal prsa, co ty na to?" "A...ano" řekl jsem zdráhavě. !Možná ti to dovolím, ale nejdřív chci vidět, jak se uděláš." Stáhla mi trenky. Objala mě a zavrtěla mi malými na tváři, zatímco jsem masturboval. Trvalo jen pár vteřin, než jsem ztvrdl a vystříkl semeno, které mi na břiše udělalo mléčně bílou loužičku. Obě dívky zaječely, když jsem se udělal. Díval jsem se do vysmívající se tváře mé přemožitelky a viděl, jak drží mé klíčky od auta. "Rozmyslela jsem si to," ušklíbla se a ponořila klíčky do semena na mém břiše. Sáhla dolů a stisknutím lící mi otevřela pusu a strčila do ní semenem pokryté klíčky. "Místo toho cucej tohle." Obě vybuchly smíchem a odběhly. Nechaly mě tam ležet, pokrytého potem a hanbou.