Zápas s dívkou

Před třemi lety jsem byl v zápasnickém týmu na střední škole a musel jsem zápasit s dívkou. Myslel jsem, že to bude legrace, protože byla holka (slabá) a já mužský (silný). Ještě jsem neslyšel, že by holky zápasily. Byl jsem v nižším ročníku, Julie byla ve druhém ročníku na vysoké. Byla hubená a vysoká v těsném modrém dresu a bílými nákolenicemi. Vlasy měla zvláštním způsobem stočené a obličej vůbec nenasvědčoval, že jde o zápasnici. Řekl bych, že vypadala spíš jako roztleskávačka, nebo tanečnice aerobiku. Zdála se mi proti mně slabá a říkal jsem si, že na ni nebudu příliš drsný, abych ji nezranil.

Rozhodčí pískl na píšťalku a zápas začal. Po několika počátečních přetahováních jsem ji zkusil dostat na žíněnku a rychle to ukončit, ale ona se z mého chvatu osvobodila. Zkusil jsem to znovu, ale ona kontrovala, podrazila mi nohy a poslala mě na žíněnku. Překvapilo mě, že to dokázala a než jsem mohl zareagovat, byla na mně . . . ale podařilo se mi uniknout za hranici. Vrátili jsme se do středu kruhu a podíval jsem se na skóre. Šokovalo mne, když jsem zjistil, že prohrávám 4 : 0. Nemohl jsem tomu uvěřit. Sběhlo se to tak rychle a ta dívka byla silnější než vypadala.

Rozhodl jsem se, že tuto soupeřku nebudu brát na lehkou váhu. Měla teď výhodu, snažil jsem se uniknout, ale nedovolila mi to. Svými pažemi mě držela kolem pasu a nemohl jsem nic dělat. Zazněla píšťalka a opět jsme začali ve stoje tváří v tvář. Tentokrát mi šla po nohou, ale rozkročil jsem se vzad a uchopil jsem ji za paže. Dostala se z toho a znovu mě přemohla. Nemohl jsem nic dělat. Julie mě uprostřed kruhu dostala na záda za ovací obecenstva. Teď vedla o hodně a vypadalo to zoufale. Dlaně se mi potily a srdce bušilo. Nemohl jsem ustát myšlenku, že jsem byl poražen dívkou. To by se v žádném případě ne mělo stát, každý ví, že kluci jsou silnější než holky. Snažil jsem se vstát, ale tlačila mě dolů. Její trenér na ni volal nějaké pokyny a já jsem slabě slyšel kluky z družstva jak volají: „Nenech se porazit!“ Pak mi uchopila nohu pod kolenem a táhla mi ji za hlavu, zatím co druhou paži mi provlékla za krkem a obě její paže se spojily, propojila prsty aby mne pevněji sevřela.

Držela mě v náručí a já jsem tomu nemohl uvěřit. Moje snaha

o osvobození selhala. Zápasil jsem, kopal volnou nohou jak jsem jen mohl, ale bezvýsledně. Tlačila má záda dolů k žíněnce. Rozhodčí to užasle sledoval, pozoroval mezeru pod mými lopatkami, ale žádná tam už nebyla a tak uhodil dlaní do žíněnky na znamení lopatkového vítězství. Byl jsem zahanben, protože se na to rozpačitě dívali moji rodiče a moje dívka.

Přál jsem si být někde jinde mimo tuto tělocvičnu a jen těžce jsem se sbíral, abych vstal a potřásl jí rukou. Když jsme se objali, řekla mi: „Dobrý zápas“ a já bych se nejraději někde schoval. Ani nebyla příliš zadýchaná když si rozpustila své svázané světlé vlasy a já jsem se belhal na lavici pro pytlík s ledem. Její družstvo jí aplaudovalo, moje se na mne nemohlo ani podívat. Od té doby mám před atletkami respekt.

Nejhorší bylo, že se v místních novinách objevila fotka jak mne Julie pokládá na lopatky. Pochopitelně jsme od svých přátel slyšel hodně poznámek, jak jsem prohrál se „slabým pohlavím“, ale řekl jsem jim, že by je asi porazila také. Zápasil jsem s Julií znovu na našem sekčním setkání a ona přes ztrátu 4 bodů mne nakonec v závěru porazila. Na štestí pro mne jsem následujícího roku postoupil o jednu váhovou kategorii výš, takže jsem s ní už zápasit nemusel. Vy, kdo nevěříte, že dívky mohou v zápase porazit kluky, věřte, že se tak děje stále.

Tato dívka byla právě tak silná jako kterýkoliv zápasníků se kterými jsem se utkal. Co jí chybělo v hrubé síle a zkušenostech, vyvážila rychlostí vytrvalostí a pohyblivostí. Nebyl jsem schopen ji položit protože byla tak mrštná, že se dostala z každého chvatu, který jsem na ni použil. Navíc měla větší sílu v kyčlích a nohou. Nepodceňujte zápasnice, ale berte je jako každého, kdo umí.