Povolání: katyně by DEA válka někdy vytváří příležitosti pro různé profese... Stála jsem před svou nadřízenou a už z jejího pohledu mi bylo celkem jasné, co mě zase dnes čeká. "Ehm... podívej, Neris," začala. Pocit viny a soucitu, který byl i v jejím hlase mě v tom jen utvrdil. Nadechla se a po znatelné pause dodala: "Blok F..." a podala mi rozkaz, "odvolání bylo zamítnuto." "Provedu," řekla jsem naoko předpisově, ale obě jsme uvnitř cítili, že to není kvůli čemu jsme vstoupily do armády. Na chodbě jsem rozevřela papír a nervózně hledala jedno - číslo. 87. Osmdesát sedm... Bože...! Seržantka otevřela bránu k bloku F. Vstoupila jsem dovnitř. Uvnitř bylo 87 vězňů - válečných zajatců - členů elitní paradesantní brigády, jenž měli to smůlu, že byli chyceni v našich uniformách. I když jsem byla důstojník, všichni mě nevraživě přehlíželi, někdo si dokonce uplivl netaktně blízko. Být muž, asi by se na mě vrhli jako smečka vlků a roztrhali mě na kusy. "Kde je velitel?" zeptala jsem se poblíž zevlujícího desátníka, "plukovník Maynard?" "Plukovníku!" zakřičel ten muž, "máte tu návštěvu!" Za chvilku se objevil mírně prošedivělý muž tvrdých rysů s doprovodem. Obstoupili mě výhružně dokola. Zasalutovala jsem a on mi výsměšně odpověděl: "Nechte ty formality, my si ně moc nepotrpíme. Zvlášť ne od holek!" Spokla jsem ponížení a podala mu papír. "Vaše žádost o odvolání byla zamítnuta. Tímto jste bohužel definitivně považováni za špiony. Další odvolání není možné. Je mi líto." "Hm, to je riziko povolání," procedil bez emocí plukovník i když věděl, že to znamená jinými slovy smrt pro něj a všechny jeho muže a otočil se k odchodu. "Ještě jedna věc pane..." zastavila jsem ho než stačil odejít. "Co?! Co ještě? Máme tu moc velkej bordel a máme si ho uklidit pro další várku?!" vybuchl dlouho hromaděným vztekem. "Ne, pane. Jen... součástí toho zamítnutí odvolání je i rozkaz k popravě..." nevěděla jsem jak to říct. "Idiot nejsem, poručíku. Mám si snad na to vyčistit boty?!" zařval. "Ne, pane... jen... mám rozkaz vás popravit. Všechny... A teď." odpověděla jsem tiše, ale pevně. "Cože???!!!" Poblíž stojící seržant vybuchl smíchy. Plukovník ho okřikl a zopakoval "Cože?!" Nadechla jsem se. "Mám vás popravit. Všechny a teď. Právě teď." Dala jsem do toho všechnu vážnost, ale nevypadalo to, že by to někdo z nich pochopil. Muži začali hučet a reptat, někteří se smáli. "Jsem kvalifikovaná a dokážu minimalizovat bolest. Postavte se do řady!" snažila jsem získat znovu pozornost. Z davu vystoupil jedem muž. Byl vysoký jako já, přes 2 metry; obrovský a velmi svalnatý. Mohl mít tak 120 kilo... "Tak to zkus se mnou, děvko!" zařval a vrhl se na mě. Rychle jsem uskočila a ještě jsem mu reflexivně chtěla podrazit nohy. Lehký kop někam pod holeň ji ovšem s odporným zvukem zlomil jako sirku a muž se zhroutil s děsivým křikem plným bolesti k zemi. 'Už se mi začíná vymykat z rukou,' pomyslela jsem si. "Tak znova! Řeknu vám to jinak: Přišla jsem vás popravit. Vás všechny. Všechny, jak tu jste. Já. Já sama. Tímhle," řekla jsem a rychle si sundala vrchní část uniformy a udělala bicepsovou pózu. Obří, 80ti centimetrové bicepsy vyskočily jako na povel. Pak jsem dala dlaně k sobě a moje pěkně udělané kozy málem roztrhly moji blůzu jako papír. Nechtěla jsem takhle zajatce ponižovat a děsit, ale jinak to někdy nešlo. "Postavte se do řady a nebudete skoro nic cítit. Jinak," přistoupila jsem ke svíjejícímu se muži na zemi, "nemůžu garantovat, že vás to nebude dost bolet! Rozuměli jste nebo vás mám pomalu roztrhat na kusy?!" přidala jsem na důrazu a v duchu se modlila, aby to nemusela být jatka jako minule. Silou vůle jsem přistoupila k muži a dupla mu vší silou na jeho mohutný hrudník. Jaká škoda... Mých 240 kilo prolomilo jeho žebra jako lísku na ovoce a silný gejzír krve byl to poslední co vypustil z úst. Asi jsem mu rozmáčkla srdce... Byl na místě mrtev. Ještě jsem jakoby mimochodem zavrtěla nohou a tlak mého obrovského stehna rozdrtil s děsivým praskotem jeho páteř a pak jsem vytáhla zkrvavenou kanadu doslova Z muže. Nechutné... "Do řady!" překonala jsem nutkání se pozvracet a přikázala jsem jim. Hrůza a vztek se mísili v jejich tvářích. "Na ní!!!" zařval plukovník, "zabte tu děvku!!!" A je to tady... Asi deset mužů včetně plukovníka se v mžiku rozběhlo proti mě a já proti nim. Rychle se připojili další. Roztáhla jsem ruce doširoka a polovinu jich srazila k zemi jako kuželky. Dva zůstali mezi v mém objetí; rychle jsem je přitiskla pevně k sobě a v mžiku jim oběma nemilosrdně rozdrtila hrudníky a zlomila páteře. Hned co jsem uvolnila stisk a nechala je spadnout na zem, jsem v prudké otočce zasáhla pěstí hlavu dalšího nešťastníka. Ta explodovala jako meloun. Muži se na mě sesypali ze všech stran jako vosy a já jsem je odhazovala všude okolo, lámajíc a drtíc všechno, čeho jsem se dotkla. Po pár minutách zuřivého boje a přetlačování, kdy jsem doslova šlapala v mrtvých a bezvládných tělech, boj pomalu ustával. "Tak už dost!" zařvala jsem ve snaze vynutit si respekt a hodila nějaké tělo, které jsem právě měla v náručí proti další nastupující skupince zajatců. Vedle nich jsem si všimla plukovníka. Zlost mě oslepila. Rychle jsem ho chytla okolo krku a ignorujíc jeho rány jsem ho zvedla do vzduchu. V návalu zlosti jsem ani necítila jeho váhu. Pak jsem mu vší silou vrazila pravačku do břicha. To prasklo jako starý měch a moje pěst prošla doslova skrz a vyšla jeho zády ven. Dav najedou jakoby ho zmrazil. Pomalu jsem s mlaskavým zvukem vytáhla ruku ven a nechala jeho mrtvolu spadnout k mým nohám. Okolo leželo v krvi dobrých 20 bezvládných těl, většina z nich asi už bez života. Další se namáhavě se sténáním zvedali ze země. Já sama jsem byla samá krev, od hlavy až patě; naštěstí však ne moje. "Jste vojáci, nechci vás zabít jako červy!" prohlásila jsem ve snaze jim nabídnout nějakou lepší alternativu. Moc je to ale asi neuklidnilo... "Kdo tady TEĎ velí?" zeptala jsem se znova, významně odstrkávajíc plukovníkovo tělo nohou stranou. "Major Willson," řekl někdo. "Mrtev," odpověděl jiný a posunkem ukázal k muži na zemi, z jehož hlavy vytékal mozek. "Tak to bude asi na mě," představil se jeden mladý kapitán, "Kurt Logan, kapitán, číslo 812382185." Přistoupila jsem k němu. Sahal mi po bradu a asi jsem musela vypadat hrozně, protože vypadal, že se každou chvíli složí strachy. Kdo ví, třeba čekal, že ho zabiju jako jeho velitele... "Kapitáne, utvořte řadu pro popravu," přikázala jsem mu už bez salutování, "jinak si najdu čas, aby to bylo velmi dlouhé a bolestivé! To platí pro všechny!!!" Zbývající šokovaní vojáci se začali odevzdaně řadit do řady. Mezitím jsem si začala svlékat zkrvavenou blůzu. Pod ní jsem měla už jen zelenou elastickou podprsenku. Nebylo to asi nejlepší pro důstojnost popravy, ale krev na uniformě byla podle mě ještě horší. Kalhoty jsem si ale už radši nechala na sobě. Není moc vhodné být před cizími muži polonohá... Navíc při tak citlivé věci jako jsou tyhle popravy. No co, řekla jsem si a zapřísahala se, že se to už příště nebude opakovat. Rozhlédla jsem se kolem a hledala něco, co by posloužila jako popravčí špalek. Sekeru jsem nepotřebovala, tou byla moje dlaň, ale špalek ano. Jediné ovšem co špalek připomínalo, byl starý rozviklaný stůl, ale ten by vydržel tak jednu ránu... Začala jsem zvažovat druhou povolenou metodu poprav, která byla v souladu s řády - zlámání krčního vazu krutem jednou rukou, ale to mi osobně až moc připomínalo, jak moje babička zabíjela slepice. Nakonec jsem se rozhodla improvizovat. Stoupla jsem si jednou nohou na postel a ze svého obřího pevného stehna udělala popravčí místo. Vím, že nebylo asi moc hezké pro ty kluky, ale co jsem měla dělat? První z nich přistoupil ke mě. Byl to mladý kluk, něco přes dvacet a třásl se. Usmála jsem se na něj povzbudivě, ale v zápětí mi došlo, že to byla další kravina. "Hlavu sem, aby krk ležel tady" přikázala jsem mu a ukázala na moje obří stehno. Muž beze slova odporu poslechl a sklonil se přede mnou. Chytla jsem mu hlavu za vlasy a přitáhla si ji blíž. Byl to divný pocit, zvlášť když mi tam ještě ráno, než jsem šla do práce, ležel můj kluk a něžně mě hladil. Teď tam měl podobný kluk zemřít... Zavřela jsem oči, napřáhla jsem se k ráně a vší silou (abych měla jistotu) dopadla hrana mojí dlaně na jeho křehký krk. Trochu jsem to přehnala a moje ruka rozdrtila několik jeho obratlů na kusy a ze jeho hrdla nezbylo také moc. No, alespoň byl okamžitě mrtev a netrpěl. Zvedla jsem jeho tělo ze země do náručí a decentně ho hodila na postel vedle. "Další!" zavolala jsem a za chvilku jsem měla na stehně další obět. Craaacck! rozdrtila moje ruka další krk s takovou silou, že jeho hlava byla málem oddělena od těla úplně. Další mrtvé tělo dopadlo na zem... Čas se jakoby zastavil. Pokračovala jsem dál a dál, čas od času jsem jen odklidila mrtvoly a srovnala je na hromadu vedle. Když jsem jich takhle během pár minut zabila asi 40, zlomila se pod mojí ranou celá postel. To mě trochu vytrhlo z rytmu. Letmo jsem spočítala zajatce, bylo jich asi už jen 20 a hledala jsem nejbližší další postel. Zajatci se taky jakoby probrali z letargie způsobené hrozivou podívanou. "Hej ty, děvko!" zařval na mě jeden, "já tady nejsem jako králík na popravu! To radši zemřu v boji!" Ostatní začali souhlasně mručet a už se zase schylovalo k další rebélii. Tomu jsem musela zabránit... "Pro mě to bude poprava tak jako tak," odpověděla jsem mu tvrdě, "jedinej rozdíl, že tě to bude víc bolet!" Muž už neposlouchal a vrhl se na mě. Uhnula jsem a když mě míjel, chytla jsem ho pevně za ruku. Pak jsem za ní prudce zatáhla, až mu v ní zapraskalo. Asi to odnesl loket a rameno... Pak jsem ji ještě vší silou instinktivně stiskla a v mžiku zlomila jeho předloktí pouhým stiskem. Muž zařval bolestí, ale to už jsem ho rychle přitáhla až k sobě, chytla ho do náruče, zvedla ho a prudkým úderem kolene ze spodu mu zlomila páteř. Muž rázem ztuhnul a byl mrtev. Uvolnila jsem stisknutí a nechala ho spadnout na zem. Nejhorší bylo, že mě to začalo jako už několikrát předtím vzrušovat. Sakra! Svaly pomalu, ale jistě natékaly do obřích proporcích, moje prsa se sotva vešla pod moje elastické bodýčko a i dost široké nohavice mých kalhot začaly být mým stehnům těsné. Navíc jsem cítila, jak se mi začínají topořit bradavky a vlhnout klín... zatraceně! Čím to může být? Už bych asi s tím měla jít k cvokařovi... Beze slova jsem ukázala na dalšího. Váhavě přišel ke mě, současně se křižujíc. Dala jsem nohu na další postel a přikázala mu aby na ní položil hlavu. Odevzdaně to udělal a já mu ji jako ostatním usekla dlaní. Tak to šlo skoro bez problémů až jich zbylo jen pět. Pár jich sice vzlykalo, pár prosilo a pár si to jakoby v poslední chvíli chtělo rozmyslet. To mi ani tak zdaleka nevadilo, jako, že jsem byla už celá vlhká a můj bicák musel mít už skoro metr. Vězní to pochopitelně neznali a ani důvod toho, alespoň doufám, a tak jen zoufale zírali, jak se měním v pro jejich svět hrozivé, supersilné monstrum. Ve frontě už nikdo nestál. Všichni se skrývali různě v koutech v zoufalé snaze to prostě jen přežít. V předtuše dalších problémů jsem se zhluboka nadechla a to jsem neměla dělat - moje podprda už dále neustála tlak mých melounů a rupla to tak že úplně a než jsem se stačila vzpamatovat, spadla na zem. Za svoje tělo jsem se nikdy nemusela stydět. Naopak byla jsem na něj celkem hrdá. Ale něco jiného je přece chodit napůl nahá před cizími muži...! To, že o tom nebudou nikde vyprávět mě moc neuspokojovalo. Málem jsem je požádala, aby se otočili, ale včas jsem se zastavila. Co se dá dělat, pomyslela jsem si a vykročila směrem k nejbližšímu. V tom jsem cítila, jak prakticky nemůžu udělat v maskáčích ani krok jak mi má stehna natekla. Opatrně, krok za krokem, jsem se k němu sunula, pozorujíc jeho výraz. Nešlo to. Pár metrů od něj jsem se musela zastavit a kalhoty si sundat. Když jsem si s hanbou rozepínala pásek, podívala jsem se mu na okamžik do očí. Měl v nich nevěřícný pohled plný strachu, co že to s ním chci udělat, jakoby nestačilo, že ho zabiju. Pod kalhoty jsem měla jen krátké zelené elastické legíny, těsně se zařezávající úplně všude a s velkým vlhkým flekem uprostřed. Lehce jsem uhodla, co si myslel. Co se ale dalo dělat? Přece si nezničím kvůli pěti skoro-mrtvolám uniformu. Došla jsem k muži, který přede mnou poklekl a v pláči tiše prosil o slitování. S tím jsem ale nemohla nic dělat. Chytla jsem ho jednou rukou pod krkem a postavila ho na nohy. Muž začal křičet, "ne, ne, ne!!!!", až jsem ho instinktivně stiskla trochu víc. Jeho křik se změnil v chroptění a vzápětí jsem mu zakroutila krkem. Doslova. Jednou rukou. Další se choulil v rohu. Přes jeho zoufalou obranu jsem ho chytla pod krkem jako toho předtím. Zoufale se snažil škrábat do mé ruky, ale můj obří biceps a předloktí byly teď jako z oceli. Křup! Jeho vaz křupnul jako by byl slepice, jeho ruce stále přitom ještě chvíli jakoby objímající mojí smrtící ruku. I když se mi to nechtělo přiznat, pomalu se mi to začínalo líbit. Moje svaly byly nateklé naprosto na maximum a každý pohyb mi dělal velmi dobře. Pak jsem přistoupila k dalšímu. "Můžu si vybrat, jak mě zabiješ?" zeptal se k mému překvapení. Podívala jsem se na něj blíž a viděla stejný mokrý flek v jeho rozkroku jako jsem měla já plus velkou bouli, značící, že ho to i v tomhle momentu rajcovalo. "Jak to myslíš?" zeptala jsem se a přistoupila k němu. Sice se chvěl strachy, byl zrovna dost malý a drobný i na kluka, ale odvážně vzal moji ruku a zvedl ji ke svým rtům. Pak ji políbil. Potom políbil můj obří bicák, jakoby by to byla nějaká posvátná relikvie. Pak poklekl, aby mě políbil mezi stehna, ale to už jsem ho zastavila. Hrozně mě to ale vzrušilo. "Nech si mě nakonec a uvidíš, bohyně" odpověděl. Mlčky jsem kývla a obešla ho směrem k jeho kolegům. Ty teď byli pro mě jen nechtěný hmyz, který měl dělil od něčeho možná zajímavého. "Svině!" zařval jeden z nich na něj, "počkej, já ti ukážu!" a rozběhl se na něj. V cestě jsem ale stála já. Jednou tvrdou ranou do hrudníku, někam pod rameno jsem ho poslala o pár metrů zpět, až se zastavil o zeď. Byla tak silná, že se nemohl ani postavit, ani křičet; jen se snažil popadnout dech. Pomalu jsem došla až k němu a postavila ho na nohy. Než se stačil vzpamatovat, vzala jsem ho do náručí - jednou rukou okolo ramen a druhou hned pod zadkem - a začala mu lámat páteř. Bylo to lehčí než jsem myslela, a během 2-3 sekund jsem ho zlomila s praskotem drcených obratlů vejpůl. V okamžiku, kdy jsem ho hodila na zem, se ten druhý, co byl hned vedle, pokusil proběhnout okolo mě, ale já zareagovala okamžitě. Podrazila jsem mu nohy a než se sebral, byla jsem u něj. Chytla jsem ho ze zadu za krk a hodila ho do rohu, kde stál předtím jeho kamarád. Než se stačil vzpamatovat, byla jsem u něj znova a chytla ho děsivého sevření. Než jsem si to stačila sama uvědomit, ozval se praskot jeho žeber. Trval několik nekonečných sekund a když přestal, stiskla jsem ho vší silou, abych ho dodělala. Z úst mu okamžitě vystříkla krev a jeho hlava spadla bezvládně dopředu. Byl na místě mrtev. Uvolnila jsem sevření a nechala jeho tělo spadnout na zem. Pak jsem se konečně mohla věnovat poslednímu muži. "Líbilo?" zeptala jsem se. Mlčky kývl. Taky jsem mlčela. Pak jsem se zeptala: "Tak co mi chceš ukázat?" Pomalu přistoupil ke mě a padl přede mnou na kolena. Pak mi políbil botu a pak druhou. Byla jsem z toho vedle. Pomalu začal líbat a hladit moje nohy, nejdříve lýtka, pak kolena a stehna. Velmi mě to vzrušovalo. Celou dobu jsem zápasila s tím ho to nechat dělat. Když to vypadalo, že už zaboří hlavu do mého vlhkého klína, nevydržela jsem to a odhodila jsem ho stranou. Muž ležel na zemi v přesvědčení, že ho v tom okamžiku dorazím. Ale já se nehýbla, naprosto jsem nevěděla co dělat. Pomalu se začal zvedat, s vědomím, že na to šel asi moc rychle. "Omlouvám se," řekl. Chvíli se na mě díval, asi odhadoval, co si myslím a pak navrhl: "Můžeme to zkusit znova?" Váhavě jsem přikývla. Přišel až ke mě a tentokrát se pro jistotu zeptal: "Můžu?" Zase jsem kývla, aniž bych věděla, co vlastně chce. Pomalu, aby mě nevylekal, uchopil moji ruku a pomalu jí políbil. Nejdřív dlaň, pak předloktí a nakonec biceps. "Jseš bohyně," řekl v úžasu. Pak mi pomalu dal druhou ruku na prso a začal ho také hladit. Tentokrát jsem už neucukla. Pak se přiblížil hlavou a vzal moji bradavku do úst a začal jí jemně cucat. Bože, to byl pocit..! Pomalu se přesunul přede a oběma rukama teď hladil moje prsa a současně je přitom líbal a lízal. Moje kozy byly teď ve výšce jeho hlavy, takže na ně jazykem sotva dosáhl a hlavně byly každá asi tak třikrát větší. To mě vždycky rajcovalo jako máloco... Přitulil se těsně ke mě a zabořil hlavu mezi ně, jak nejvíc hluboko mohl a já jsem ji zatlačila ještě hlouběji, jak jsem ho celého objala. Náhle muž zajel objema rukama pod moje elasťáky a rovnou do mojí kundy. Ve směsi překvapení a extáze jsem se skoro okamžitě udělala... Z blažené extáze mě probrala vysílačka na pásku mých kalhot opodál. "Neris, kde se kurva flákáš?!" ozval se z ní naštvaný hlas mojí velitelky. Můj milenec netušil nic, celá jeho hlava byla hluboko mezi mými melouny. Čas jít... Pevně jsem ho oběma rukama objala okolo trupu a aniž bych ho na něco upozornila, vší silou jsem stiskla. V takřka tom samém okamžiku se ozval praskot jeho žeber a jeho hrudník se zhroutil. Muž sebou jen jednou škubl a pak jeho ruce hladící mé kozy spadly bezvládně k zemi, na víc mu nezbyl čas. Přesto jsem držela ocelový stisk dál, až z jeho trupu byl jen beztvarý pytel masa, sotva pár centimetrů tlustý, a já si byla jistá, že je po něm. Pak jsem uvolnila sevření a nechala jeho tělo spadnout na zem. Rychle jsem se narvala do uniformy a bez náznaku jakékoliv emoce jsem opustila tyhle jatka. ... "Tak jak bylo dneska v práci, drahoušku?" zeptal se mě můj kluk večer. "Ale to víš, nic zajímavýho. Pořád jen sedíme a hlídáme zajatce." odpověděla jsem a políbila ho. "No jo, to musí bejt nuda... Co si takhle pořádně zapíchat?" "No, někdy mě ta nuda dost ubíjí... jsem celkem vyšťavená... Co to nechat na zejtra?" "OK, miláčku. Zejtra ti to udělám, jako 50 chlapů. Připrav se..." "Bez obav," musela jsem se zasmát, "50 chlapů ještě zvládnu." -- the end -- DEA dearchive@hotmail.com Navštivte nějvětší fórum o ženských svalech a síle - www.saradas.org - spousta videií k stažení, obrázky, povídky atd.